Psal se rok 1991. V Československu panovala napjatá, rozhádaná federální atmosféra a sčítání lidu přineslo další šok: milion tři sta padesát tisíc lidí se přihlásilo k „moravské národnosti“, další desítky tisíc pak k národnosti slezské.
Rok předtím získaly moravské strany v čele s Hnutím za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS) v prvních svobodných polistopadových volbách do České národní rady přibližně deset procent hlasů. Heslo Alespoň jeden hlas pro Moravu zabralo. Hnutí mělo v Pithartově vládě svého ministra a jako parlamentní strana se udrželo se čtrnácti mandáty i po volbách v roce 1992. Avšak rozdělení federace pasovalo – původně blahosklonně vnímané pokusy o obnovu moravské historické tradice – na úroveň odsouzeníhodného separatismu. Následovala smrt charismatického moravského vůdce Boleslava Bárty – a posléze roztříštěnost, změny názvů politických subjektů a nepřehledná směs zkratek s malými a velkými písmeny. V roce 1996 moravské strany úplně vypadly z parlamentu, a byť se o deset let později sloučily pod jedinou hlavičku Moravané, zpět se už nedostaly. Jednoduše už mezi voliči nebyl zájem.
„Ukázalo se, že nelze stavět jen na myšlence zemské samosprávy, nepodařilo se dodat další hodnověrný program. A navíc se určité části uskupení podařilo, byť třeba neúmyslně, svými názory podpořit ty, kteří nám nasazovali psí hlavu a dělali z nás národovce,“ vidí dnes příčiny neúspěchu někdejší moravský poslanec Jan Kryčer.
Vláda Václava Klause začala po roce 1993 důsledně budovat centralizovaný český stát, v němž nebylo pro zemské postavení Moravy místo. „Po velkém vzestupu na počátku devadesátých let bylo moravské vlastenectví pražskou vládou politickými nástroji jednoduše potlačeno,“ tvrdí historik Jiří Pernes, který je členem strany Moravané a v parlamentních volbách v roce 2008 byl jejím jihomoravským lídrem. „Neumíte si představit tu mediální masáž, které jsme byli vystaveni,“ dodává. Centralistický tlak vyvolal extrémní odpověď v podobě ustavení „moravskoslezské vlády“ se sídlem v Brně. Do jejího čela se – s vidinou populistických zisků – postavili ultrapravicoví Sládkovi republikáni, zatímco HSD-SMS i menší Moravská národní strana ji odmítli uznat. Přesto přispěl tento krok k další diskreditaci celého hnutí.
Poslední ránu zasadil moravským ambicím v roce 1997 vznik nových krajů, které měly nejen malé pravomoci, ale záměrně nerespektovaly prvorepublikové rozdělení státu na Zemi českou a Zemi moravskoslezskou. Na „moravskoslezská území“ nyní zasáhly české kraje jako Budějovický, Pardubický nebo smíšený kraj Jihlavský, dnes přejmenovaný na kraj Vysočina. Zbytek Moravy a Slezska byl rozdělen do čtyř krajů, jejichž hranice opět mnohdy záměrně ignorovaly přirozené historické celky. Ten nejsevernější, s Ostravou jako metropolí, pak převzal starý „zemský název“ – kraj Moravskoslezský.
„Bylo to provedeno tak, aby byla moravská identita co nejvíce rozředěna,“ horuje Pernes, který považuje celý systém krajů za „komunistický paskvil“.
Tím novodobý příběh o obnově Moravy či Moravskoslezské země přinejmenším dočasně skončil. Při sčítání lidu v roce 2001 uvedlo moravskou národnost „pouhých“ 380 tisíc lidí.
Přitom tradice, na které navazovala moravská hnutí po roce 1990, byly velice silné a staré. Vždyť Morava, respektive Markrabství moravské, tvořilo vedle Českého království (a Slezska s Wroclaví) rovnocennou součást zemí Koruny české. V některých obdobích patřila dokonce Morava k jiným státům – například po roce 1020 byla po obsazení polským králem Boleslavem Chrabrým součástí Polska. Až císař Karel IV. stanovil v roce 1348, že Morava není samotným státem v rámci Říše římské, ale lénem českého krále. To však nezabránilo tomu, aby se mezi roky 1469 a 1490 nestala Morava (a Slezsko) součástí Uher v čele sMatyášem Korvínem.
I v rámci habsburského mocnářství měla Morava po mnohá období rovnoprávné postavení s Českým královstvím. Od roku 1865 mělo Markrabství moravské svůj zemský sněm (stejně jako České království) svého zemského hejtmana a poměrně rozsáhlou samosprávu. Na rozdíl od české části se na Moravě podařilo dosáhnout v roce 1905 klíčové do inzerce hody mezi česky a německy hovořícími Moravany o používání obou jazyků a zastoupení v zemském sněmu.
První republika dala zemi Moravskoslezské, přestože právě na ni chtějí moravisté po roce 1989 navázat, už jen odvar velké autonomie z dob císařství. České Slezsko bylo k Moravě v zemském uspořádání připojeno jednak pro svoji malou rozlohu, jednak proto, že v něm početně převažovali Němci a Poláci nad Čechy.
Vztah německy a česky hovořících Moravanů se za první republiky výrazně zhoršil, a to hned zkraje – kvůli snaze Němců připojit po první světové válce pohraniční území k Německu a Rakousku. Vše dokončil Mnichov, okupace a vyhnání Němců.
Po druhé světové válce byla Moravskoslezská země na tři roky obnovena, ale po Únoru, až na krátké snahy o obnovu během pražského jara, byl s autonomií Moravy amen.
A dnes*
Přes současné podmínky (Morava je chudší částí republiky, kraje mají nelogické hranice) může v budoucnu Morava na svoji autonomii v nějaké podobě navázat. Politika Evropské unie zjevně oslabuje pozice „národních států“ a podporuje „Evropu regionů“ a mezi regionálními lídry se může časem objevit výrazný politik, který si autonomii, nebo dokonce samostatnost Moravy vezme za svoji. „Moravanství přirovnáváme k říčce Punkvě, která také občas zmizí pod zemí, ale pak se zase vynoří,“ sní poeticky historik Pernes.
Jsem z Moravy, ale nechci podporovat fanatiky z politických stran a uskupení. I to je postoj části obyvatel Moravy. Loni tak vznikl neformální moravský svátek – na osmi desítkách radnic měst a obcí vyvěsili na svátek svatého Cyrila a Metoděje moravskou vlajku. Stranou zůstala největší města Brno, Ostrava a Olomouc, ale Jaroslav Krábek ze sdružení Moravská národní obec, které akci zaštítilo, doufá v letošní rok. „V Brně se připojují městské části, ale navíc třeba i hejtmanství. Snažíme se radní oslovovat, aby pochopili, že to není nic politického,“ líčí.
Problém je s vlajkou – tradiční žlutý a červený pruh je totiž shodný s nynějším symbolem Prahy. Aby je odlišili, začali si někteří lidé na Moravě kupovat a objednávat heraldický symbol – moravskou šachovou orlici, kterou na žlutý a červený pruh vlajky připevňují. Nejen „pražští“ politologové, ale i jejich moravští kolegové ovšem oživení moravistického nadšení z počátku devadesátých let neočekávají. A to bez ohledu na výsledky právě probíhajícího sčítání lidu. Vždyť v loňských parlamentních volbách získali Moravané pouhých 11 914 hlasů.
„Do budoucna bude sílit regionální identita, ale ta nepůjde po historických hranicích států a území,“ uvedl před časem pro internetový server Deník Referendum politolog Vratislav Doubek. Zřejmě nejznámější „moravský“ politolog Ladislav Cabada k tomu dodává: „Pokud nedojde k nějaké závažné krizi, neočekávám, že by moravská otázka mohla být předmětem masového zájmu nebo politické podpory.“
Také Jiří Pernes, který zůstává aktivním moravistou, říká, že zájem o moravskou národnost při probíhajícím sčítání lidu nedokáže odhadnout. „Moravanství je dnes stále terčem zpochybňování, ironie, jsme označováni za podivíny, blázny, dokonce nepřátele státu,“ tvrdí.
„Na druhé straně se dá vystopovat rostoucí zájem. Například na Facebooku se na stránce Naša Morava k moravanství přihlásilo už přes dvacet čtyři tisíc lidí,“ dodává.
Pro srovnání: Facebooková skupina Miluju boty!!! má 188 000 členů. *
***
Spisovná Moravština Občanské sdružení Ústav jazyka moravského se sídlem v Kopřivnici vydalo dvě publikace: Slovník spisovné moravštiny má čtrnáct stran, navazující příručka sedmatřicet. * Základem moravského pravopisu mají být odlišnosti od spisovné češtiny. Kdyby se Moravané řídili navrženými pravidly, budou místo grafému „ů“ užívat „ú“, písmena „i“ a „y“ se už nebudou řídit vyjmenovanými slovy, ale výhradně tím, po jaké souhlásce jdou, „ch“ navrhují tvůrci moravštiny nahradit písmenem „x“ a to pak psát jako „ks“. * To, že by infinitiv sloves musel končit místo -t na -tj, prý nebude zatím potřeba. „Pokud budou obyvatelé chtít používat ve zvýšené míře -tj, potom se tomuto spisovná moravština přizpůsobí,“ tvrdí tvůrci. A dodávají, že jde jen o drobný krok. „Pravopisně se tak lehce moravština odpoutává od češtiny a nastoupí dlouhodobý proces změn. Další změna bude navržena nejdříve za několik rokú, dúvodem je velká setrvačnost živého jazyka,“ píší již s uplatněním části svých změn. Praktické ukázky z Učebnice moravštiny vydané Ústavem pro jazyk moravský: * Seks není tekst, tekst može byt test, tekstil može byt seksy. * Obile usxne nemaja vlahu = obile usxne, temako nebude mjet vlahu. * Všecek bez všeckeho pořád všecek je. Všeckým to ale ani nehne. * Když jíš z mísky ze psem, snadno chytíš egzém. * Hlubši, hlubjejši, hlubočejši; slanši, slanjejši; bližši, blizčejši, blizejši. * Minúl, slyšél, započál, vahál, křičél, seděl, broúzdál, šepotál, hlasál, varovál.
