Starší tvorbě kapely, která platí za hranicemi Česka za poměrně velké a významné jméno, byla jednou připsána zajímavá definice: „Při jejím poslechu se cítíte jako zavření v tmavém pokoji, odkud pomalu mizí kyslík.“ Čtveřice stavěla na silné, těžké atmosféře průsečíku jazzu, temného ambientu a ozvěn metalu skupiny Black Sabbath a podobných.
Z metalových kořenů zakládající členové ostatně vycházeli - spolu také prošli několika takovými kapelami, než v roce 1992 založili nový, úplně jinak znějící instrumentální projekt Bohren & der Club of Gore. Trvalo pouhé čtyři roky (vyplněné nicméně množstvím nahrávek, včetně minimalistického debutu Gore Motel), než se úplně zbavili kytar, přibrali saxofonistu a klávesům udělili vyšší důležitost.
Na albu Sunset Mission (2000) už by jejich rockový původ nikdo nevystopoval. „Netvor čeká o samotě, oklopený temnotou. Vládne chaos, státní mašinérie a zbytky chemického odpadu. Přesto se jeho modlitba dostane, kam potřebuje: ke zkaženým potomkům moderní civilizace.“ Následující Black Earth zašla v ponuré náladě ještě dál a díky distribuci labelu Ipecac v Americe si našla fanoušky na druhé straně Atlantiku a - napůl paradoxně, napůl logicky - vzrostla i obliba kapely na Starém kontinentě. V roce 2005 vyšla jejich nejrozporuplněji přijatá, repetitivní ponurá deska Geisterfaust, kde se téměř úplně zbavili saxofonu.
Přesto byli dál srovnáváni s výtečnými soundtracky Angela Badalamentiho (zejména Twin Peaks) a opatřováni strašidelnými, ale lákavými avantgardními nálepkami „horror jazz“ (jak je označil hudební server Pitchfork Media) nebo „jazz noir“, která pravděpodobně dost přesně vystihuje hudebně-filozofickou podstatu nahrávek Bohren & der Club of Gore.
Posvátně dokonalé Každé album kolektivu je jiné, jejich šestnáct let existence definuje jasný vývoj a pro fanouška (zejména, ale nejen) alternativního jazzu a jemné delikátní elektroniky má význam dostat se postupně ke všem nahrávkám; nicméně právě vycházející Dolores (v Americe opět u Ipecac, v Evropě u Play It Again Sam!) je ideální začátek.
Bohren&der Club of Gore vydali pravděpodobně svoji nejpůvabnější nahrávku. Technicky i koncepčně přesná hodinová deska vykresluje nálady, které už nemusí být nutně spojené jen s dojmem temnoty nebo s depresí. Zpomalené bicí, saxofon a sampl deště v kompozici Unkerich nebo ještě melodičtější Still Am Sresen, křehkost Von Schanälbeln nebo nástrojová rozmanitost úvodní Staub nepůsobí sklíčeně ani zlověstně (což byl dříve „normální“ účinek), spíš posvátně dokonale.
Bohužel album Dolores nelze „jen tak“ poslouchat v autě, u snídaně ani při vyplňování daňového přiznání. Nicméně jeho správné načasování přinese okamžiky a pocity vpravdě nadčasové.
