Tehdy jsem držel palce Bushovi, tentokrát jsem byl tvrdě obamovský, nejen proto, že se vyslovil pro protiraketový deštník ve střední Evropě a jak se pere se svým kouřením. Beru jeho přiznání k ochutnávkám kokainu a marihuany v pubertě (včetně šlukování, což Bill Clinton trapně zatloukal), že rád poslouchá rapera, jako je Jay-Z a Stevieho Wondera, že mezi své oblíbené skladby řadí Gimme Shelter od Rolling Stones, z iPodu mu hraje John Coltrane a hip hop, na rozdíl od Johna McCaina, mezi jehož favority trčí ABBA.
Vzdělaný muž a vynikající řečník, což předvedl i ve vítězném projevu, je mimochodem v sedmačtyřiceti o čtyři dny starší než kytarista Edge od U2 a o dva týdny než Saša Vondra. Rád bych se dožil toho, abychom u nás taky měli hlavu státu pod padesát let, kterou by nikdo nepodezříval, že se za komunismu zapletla a je třeba loutkou v rukou sovětských tajných služeb.
Obama zosobňuje slibnou sebevědomou generaci, která s sebou nevláčí batoh traumat z vietnamských bojišť a vyvolává naději výzvou třemi slovy: „Yes We Can.“ V Čechách bychom ji mohli nahradit sloganem: „Fajn, ale todle nepude.“ Takže jsem mu dal symbolický hlas v tombole o lahev francouzského vína. Vyhráli jsme 154:15 a zakrátko doopravdy i on.
Fascinoval mě párek postarších zámořských turistů, který si ke mně přisedl, obéznější Jiří Sovák a slečna Marplová. Brzy se vybarvili. Když Obama bodoval v prvním státě, Sovák bušil radostí pěstí do stolu. Nad nedobrými výsledky ze svého nejmenovaného bydliště lkal: „Ježiš, u nás ale volej burani!“ Zdržel jsem se jakýchkoliv příměrů s tuzemskými volbami.
Jak se zvyšoval Obamův náskok, hleďme, paní si poručila panáčka a po čase si udělala dobře doutníkem jako vítězný hokejista. V půl čtvrté jí oddaný manžel začal masírovat namožený krk. Nad dalšími radostnými zprávami oba dělali comicsové „Wow!“ No a co, Rusové ve chvílích vzrušení řvou: „Šajbu, šajbu!“ Sdílel jsem jejich dojetí a na rozloučenou jsme si plácli „five“.
Včera ráno se též vyplnily nejodvážnější představy spisovatelů sci-fi. Brazilec Monteiro Lobato sice napsal v roce 1926 román, který předvídal, že černoch jednou vstoupí do Bílého domu, ale seknul se o dvě stě dvacet let. Rovněž dějiny hollywoodských vizí černošských prezidentů jsou zábavné. V krátkém snímku Rufus Jones na prezidenta (1933) zpěvačka Ethel Watersová sní, že prezidentem bude synáček, jehož představoval sedmiletý Sammy Davis Jr. Postavu afroamerického prvního muže si mj. pak zahrál i Morgan Freeman v katastrofickém Drtivém dopadu.
Sláva, můj favorit Obama tedy zvítězil, teď ještě aby dnes večer Slavia stejně senzačně pokořila Aston Villu...
Vzdělaný muž a vynikající řečník, což předvedl i ve vítězném projevu, je mimochodem v sedmačtyřiceti o čtyři dny starší než kytarista Edge od U2 a o dva týdny než Saša Vondra. Rád bych se dožil toho, abychom u nás taky měli hlavu státu pod padesát let, kterou by nikdo nepodezříval, že se za komunismu zapletla a je třeba loutkou v rukou sovětských tajných služeb.
Obama zosobňuje slibnou sebevědomou generaci, která s sebou nevláčí batoh traumat z vietnamských bojišť a vyvolává naději výzvou třemi slovy: „Yes We Can.“ V Čechách bychom ji mohli nahradit sloganem: „Fajn, ale todle nepude.“ Takže jsem mu dal symbolický hlas v tombole o lahev francouzského vína. Vyhráli jsme 154:15 a zakrátko doopravdy i on.
Fascinoval mě párek postarších zámořských turistů, který si ke mně přisedl, obéznější Jiří Sovák a slečna Marplová. Brzy se vybarvili. Když Obama bodoval v prvním státě, Sovák bušil radostí pěstí do stolu. Nad nedobrými výsledky ze svého nejmenovaného bydliště lkal: „Ježiš, u nás ale volej burani!“ Zdržel jsem se jakýchkoliv příměrů s tuzemskými volbami.
Jak se zvyšoval Obamův náskok, hleďme, paní si poručila panáčka a po čase si udělala dobře doutníkem jako vítězný hokejista. V půl čtvrté jí oddaný manžel začal masírovat namožený krk. Nad dalšími radostnými zprávami oba dělali comicsové „Wow!“ No a co, Rusové ve chvílích vzrušení řvou: „Šajbu, šajbu!“ Sdílel jsem jejich dojetí a na rozloučenou jsme si plácli „five“.
Včera ráno se též vyplnily nejodvážnější představy spisovatelů sci-fi. Brazilec Monteiro Lobato sice napsal v roce 1926 román, který předvídal, že černoch jednou vstoupí do Bílého domu, ale seknul se o dvě stě dvacet let. Rovněž dějiny hollywoodských vizí černošských prezidentů jsou zábavné. V krátkém snímku Rufus Jones na prezidenta (1933) zpěvačka Ethel Watersová sní, že prezidentem bude synáček, jehož představoval sedmiletý Sammy Davis Jr. Postavu afroamerického prvního muže si mj. pak zahrál i Morgan Freeman v katastrofickém Drtivém dopadu.
Sláva, můj favorit Obama tedy zvítězil, teď ještě aby dnes večer Slavia stejně senzačně pokořila Aston Villu...