Stěny mnoha pokojů obývaných dospívající mládeží obou pohlaví už dlouhé roky zdobí plakáty se zpěvákem Jimem Morrisonem, působí na nich jako svůdný anděl, trochu nebezpečný a přitom křehký, oči upřené do dálky nebo někam mimo tento svět, smyslně a zároveň trochu bezpohlavně. Rocker s jemnými rysy a kadeřavou hřívou zaujímá před objektivem pózy obvyklé spíš mezi herečkami. Vypadá jak ikona a taky se jí stal, legendární postava, uhrančivý rokenrolový básník, který na konci 60. let hudební scénou proletěl jak kometa, vzplanul a rychle vyhořel. William Blake s tváří Adonise a hlasem Elvise Presleyho. Asi tak ho vnímají miliony fanoušků, dost možná je to představa přesně taková, jakou chtěl v lidech vyvolávat Morrison sám.
Střihový dokument The Doors – When You’re Strange tuhle legendu oživuje a posiluje. Nepokouší se nahlédnout za ten kanonizovaný obraz, všemi prostředky ho naopak potvrzuje. Je to trochu paradoxní – snímek, který vynáší Morrisonovu nechuť k podřizování se konvencím, je ve způsobu vykreslování toho umělce až úzkostlivě konvenční. Působí jak obrázkový životopis nějakého světce, který může sice zachycovat nějaká ta hrdinova selhání, nepřipouští ale jiný čtenářský dojem než netázající se úctu.
Režisér Tom DiCillo (1953) patříval mezi velké hvězdy americké nezávislé kinematografie. Do jeho filmografie patří například hořké komedie Život v sedmém nebi a Život v oblouznění, v nichž exceloval Steve Buscemi. Nedá se říci, že by v The Doors – When You’re Strange ukázal nějaký výrazný autorský rukopis, nelze mu ale upřít řemeslnou zdatnost, film je sestříhaný obratně. DiCillo také měl z čeho vybírat, ve filmu jsou použity některé dosud nezveřejněné záběry z koncertů a jejich zákulisí, natáčení desek. Část z nich pořídil Morrisonův kamarád Paul Ferrara, který ještě za Morrisonova života udělal koncertní film Feast of Friends. DiCillův snímek je také prokládán pasážemi z Ferrarova hraného snímku HWY: Americké pastorále, experimentálního filmu, v němž Morrison hrál hlavní roli jakéhosi mysteriózního stopaře, který putuje americkou krajinou, aby nakonec dospěl do Los Angeles. Vidět tohle dílko v kuse musí být poněkud vyčerpávající, pasáž, v níž Morrison v autě poslouchá zprávu o své smrti, ovšem získala kvůli zpěvákovu předčasnému konci dimenzi značně mrazivou.
Jinak se ale DiCillův film drží chronologie zpěvákova života, střídmý komentář k filmu načetl herec Johnny Depp. Autorovi je nutno přičíst ke cti, že neupozaďuje ostatní členy kapely, přinejmenším ne tak, jak je při vyprávění o Doors obvyklé. Člověk si z DiCillova filmu odnese zjištění, že v té kapele hráli také tři talentovaní muzikanti, kteří její hudbu dokázali udržet pohromadě i ve chvílích, kdy frontman odletěl kamsi pryč na vlně okamžiku, alkoholu, narcismu.
Většina filmu ale je Jim, Jim a zase Jim – zpívající, zasněně hledící, řádící na pódiu, ne zrovna úspěšně se snažící formulovat na mikrofon nějaký pronikavý postřeh, hovořící s fanoušky s vlídností krále sestoupivšího mezi chudinu, lehce se usmívající hysterii fanynek.
Ty záběry jako kdyby byly točeny s vědomím, že zachycují božstvo, a emoce vzývajícího jimi prostupuje ještě dnes. Režisér ji ještě dál posiluje stroze patetickým komentářem a závěrečnou montáží. Protagonistovi filmu tím nemusí posloužit. Vystaven tolika záběrům na Morrisonovy oči si divák může všimnout, že jejich pohled není zas až tak tajemný a hluboký, jako spíš prázdný, často zaujatý spíš snem o vlastní velikosti než čímkoli jiným. DiCillo ten sen sdílí, včetně Morrisonovy nerealistické představy o vlastních básnických schopnostech. Přehlédne proto tragédii člověka, který sám sebe viděl jako prométheovskou postavu, titána umění a myšlení a skončil jako kluk z plakátu.
***
The Doors – When You’re Strange
(USA, 2009) Scénář a režie: Tom DiCillo Vystupují: Jim Morrison, Robby Krieger, Ray Manzarek, John Densmore, Johnny Depp a další Premiéra 19. 8.
