Už od Petra Bezruče víme, že uhlobaroni jsou lidé zlí, a také víme, kam až dohnali Maryčku Magdonovou. Jsou zaslepení mamonem, pro který udělají všechno na světě. Slezské písně asi četl i Martin Bursík, který nedávno změnil názor na své další profesní směřování a rozhodl se, že v politice zůstane. Znovu se tedy vydal se zelenými do boje, tentokrát ale bez peněz vlivného podnikatele Jaromíra Soukupa.
Pro start své kampaně si zvolil téma těžebních limitů na Mostecku. Citlivé téma. Na jedné straně je totiž kupa hnědého uhlí za několik miliard a na druhé již tak poničená krajina. Poslanec Bursík začal zostra a na titulní strany novin se dostal. Povedlo se mu to obviněním vlády premiéra Fischera z klientelismu a možné korupce, které mají být v pozadí vládou odmítnutého nového horního zákona. Svá tvrzení žádným důkazem nepodložil, opřel se o obecně známé přátelství mezi poradcem premiéra Vladimíra Mlynáře a Jana Dobrovského z firmy Czech Coal.
Premiér se cítí dotčen a požaduje omluvu, což Martin Bursík odmítl. Tomu lze rozumět, má-li důkazy. Přivítali bychom je všichni, protože by mohly poodkrýt zákulisní hry o velké peníze. Bohužel jediný doklad o činorodé spolupráci s uhlobarony máme právě v Bursíkově případě. On ale veřejnosti nikdy předtím nepřiznal, že pro mostecké těžaře pracoval. To až v okamžiku, kdy si mazaní uhlobaroni začali otevřeně pochvalovat spolupráci. A v tom je prokletí celého příběhu, který Bursík stále nechápe. Nikdo mu nevytýká, že pracoval pro soukromou firmu, když si dal od politiky pauzu. Problémem je, že současně pracoval pro uhelnou společnost a ministerstvo životního prostředí, které je jejím regulátorem. Problémem je důvěryhodnost jeho slova, když napadá firmu, které dříve sloužil. A nemůže se divit, že o tom noviny píší, a obviňovat je, že se zapojují do diskreditační kampaně.
Kontrakt s uhlobarony Bursíkovi totiž žádné noviny nedohazovaly. Smlouvu s ďáblem podepsal sám. A Slezské písně asi nepochopil.
