Prohráváme, neboť neumíme bojovat s mudžáhidy
Zahyne-li při útoku jednoho talibance sedm agentů CIA, připomíná to parodii na film Johnny English. V něm se stane Rowan Atkinson špičkovým agentem poté, co ostatní kolegové zahynou při podobně zpackané akci. Pokud tak přišla CIA o své nejlepší lidi v Afghánistánu (jak je označuje agentura AFP), cynik by řekl, že je to parodie na parodii: Kde má CIA svého Rowana Atkinsona?
Tady nejde o výsměch CIA. Jde o něco obecnějšího a důležitého i pro nás. Možná opravdu nejde vyhrát žádnou válku v Afghánistánu. Možná se opravdu ukáže, že sto let stará zkušenost Britů, třicet let stará zkušenost Rusů a nynější zkušenost Západu vedeného USA má nějaký společný jmenovatel. Ale když už do té země – s požehnáním OSN! – spojenci před osmi lety přišli, chtě nechtě z ní udělali jakýsi světový trenažér. A dostáváme se tam, co znají absolventi autoškol: kdo nezvládne trenažér, není připuštěn ke zkoušce na silnici.
I když Západ v Afghánistánu nakonec prohraje (dojde k závěru, že výnosy války jsou nižší než náklady na ni), měl by odcházet s tím, že se naučil novou lekci. Ale právě průšvih agentů CIA tu lekci zpochybňuje. Ve Vietnamu se Američané naučili bojovat v džungli a prohráli na domácí frontě – kvůli televizi a odporu k povinným odvodům. Afghánistán hrozí větším průšvihem. V době, kdy média nejsou proti válce, kdy nehrozí povinné odvody ani protiválečné hnutí, může Amerika prohrát jen proto, že se nenaučila bojovat s mudžáhidy.
Nám nemůže být fuk, zadělává-li si Amerika na afghánský syndrom. Vždyť česká armáda je stavěna jako expediční sbor. Co když se brzy ukáže, že žádné expedice už nebudou?
Čtěte „CIA ztratila při atentátu...“ na stranách 1 a 5
