První pohled na scénu může vyděsit: spatříme totiž poměrně realisticky provedený dvůr starého pavlačového domu. Pozornější divák identifikuje nápisy na zdi: „Dubček! Kubišová! Kryl!“ Co ovšem mají šedesátá léta společného s Dumasovým arcidílem, je už vůbec záhadou. Vše se ovšem brzy vyjasní. Pavlačák ožije svým denním životem, řadou drobných mikrosituací, mezi něž se vplétají osudy D'Artagnana, jak si je čte desetiletá dívenka a logicky si je tak situuje právě na dvůr, kde tráví s kamarádkami tolik času. A do tohoto plánu patří i ti v titulku zmínění Beatles – postupně vytušíme, že k dalším objektům nadšeného zájmu patří právě liverpoolská čtyřka.
Během prvních minut se tak vyjasní osobní klíč, který Burešová zvolila: vyprávět o tom, jak ona sama četla Dumase na pavlači někdy roku 1969 a k tomu poslouchala Beatles. Rámec není nijak ostentativní, ale umožňuje vytvořit režisérce jasný postoj k populárnímu dílu – vyjádřit obdiv i jemnou ironii, s níž se ke knize navracíme (jak by také jinak mohli naši hrdinové šermovat v rytmu písní Beatles včetně občasného choreografického extempore).
Burešová dokáže ošuntělý pavlačák proměnit v jakékoliv potřebné místo a svého se dočkají i milovníci velké podívané: kostýmy jsou jak se patří, se všemi nezbytnými parukami a příčesky, leskem, peřím a pompou. A možná jsou o to krásnější, že kolem nich jsou pořád ty oprýskané zdi.
Krásné ženy, mužní muži Hovořit v tomto případě o hereckých výkonech staví recenzenta před nezdvořilou nutnost zamlčet někoho z téměř padesátihlavého ansámblu – řekneme aspoň, že všechny ženy jsou krásné a muži, včetně padouchů, náležitě mužní. S patosem a přesně zvládnutými vroucími vášněmi dumasovského příběhu pak případně kontrastuje podehrávání v rovině „reálného“ dění na zaplivaném dvorku.
Z kontrastu dvou rovin vytěžila Burešová mnoho okouzlujících situací: tatínek vychází ze sklepa s uhlím, zatímco je v témže právě zabarikádován Athos, jediným pozadím pro vášnivé vyznání Buckinghamovo je přes klepadlo pověšený perský koberec, do nějž ještě před chvíli zuřivé mlátil soused. Nechci však prozrazovat více, nechte se překvapovat.
Nakonec je vše tak, jak má být, snad i lépe, protože se můžeme zároveň pousmát (vskutku zábavná jsou spojení mezi hudbou Beatles a jednotlivými románovými situacemi) a zase jednou se zasnít v příběhu o skutečném hrdinství. Burešové a Otčenáškovi Tři mušketýři jsou více než jen dramaturgická sázka na jistotu knižního hitu – tomu se dokonce urputně brání (Burešová například zvolila starší překlad, takže pánové se titulují Athe! Porte! Aramide!).
Máme tu před sebou moderní, inteligentní a zároveň zábavné divadlo, což je kombinace, jaké se nám v poslední době nedostává moc často.
HODNOCENÍ LN ***** A. Dumas – Š. Otčenášek – H. Burešová: Tři mušketýři
Režie: Hana Burešová Dramaturgie: Štěpán Otčenášek Scéna: David Marek Kostýmy: Samila Maleh Městské divadlo Brno Premiéra 13. září 2008
