V letech 2005–9 rozmlouval s Ivanem Medkem v rámci velkého projektu Památníku národního písemnictví literární historik Petr Kotyk. Úryvky nabídl čtenářům Orientace.
* Vaše dětství bylo šťastné. Platí to i o škole?
Nejprve chci říci, jak jsem se dostal na svět, což je jednoduchá věc, musím promluvit o rodičích. Táta Rudolf Medek byl v první Československé republice generálem a spisovatelem, napsal spousty knih, které v té době četlo hodně lidí. Maminka byla dcerou Antonína Slavíčka, takže rodina byla poznamenána kumštem od úplného začátku a dávno před tím, než jsem se narodil. Bratr Mikuláš Medek byl svého času známým malířem. Chodil jsem do školy v Karlíně, měli jsme do z domova blíž. Ve škole jsme se kamarádili s ne příliš slušnými hochy, jak říkával Karel Pecka. Výhodou bylo, že jsme měli společné kamarády, protože moji spolužáci propadali do třídy bratra.
* Co na to říkal tatínek generál?
Ředitel byl na nás dosti přísný, měl představu, že bychom se měli stýkat se slušnějšími hochy, než jsme si vybrali, protože s těmi jsme se prali, dělali praky, dobrodružné výpravy a vedli války s nejbližším okresem pražským, Žižkovem. Ředitel jednou napsal tatínkovi dopis: „Pane generále, vaši synové se kamarádí s nejhoršími vyvrheli z celé školy, je to ostuda školy, ostuda vás. Poškozuje to vaše jméno.“ A tak dále. Měli jsme to doma nechat podepsat. Tatínek ráno snídal, dali jsme mu ty ředitelovy papírky, přečetl si je a povídá: „Jak se jmenuje váš ředitel?“ Mně bylo devět, bratrovi osm, odpověděli jsme: „Jmenuje se Lev.“ Tatínek papírky roztrhal a povídá: „Vyřiďte mu, že není lev, ale vůl.“ Tak jsme měli z domova okamžitě jasnou představu, jak se má zacházet s ředitelem školy. Tatínek byl původním povoláním učitel.
* Váš otec na protest proti podpisu mnichovské dohody vrátil Francii a Velké Británii válečné řády a vyznamenání, které obdržel jako legionář a generál československé armády. V patnácti letech jste o něho přišel, zůstali jste s bratrem sami s maminkou.
Maminka v protektorátu, když viděla, že mám rád hudbu a miluji koncerty a divadlo, se rozhodla, že se hudbě musím věnovat vážně, koupila mi za 120 protektorátních korun housle, to je dnes odhadem tak 50 korun. Dovedete si představit, když víte, kolik housle stojí, jaký to byl nástroj. Jednoho dne k nám přišel na návštěvu koncertní mistr České filharmonie, vynikající houslista a skvělý pedagog Stanislav Novák a řekl: „Zahraj!“ Vzal jsem housle a hrál. Mistr Novák říkal: „Výš! Níž! Výš! Níž!“ Ale u každého tónu! Nakonec mi housle vzal: „To nemá smysl!“ O tom jsem byl přesvědčený také, že to nemá smysl. Podíval se na piano, které jsme měli tenkrát půjčené, a povídá: „Vidím, že píšeš. Jdi se učit k profesoru Jaroslavu Řídkému, když se něco přiučíš, dostaneš se na konzervatoř.“ Později profesor Řídký, když mě posílal z učení do terénu, řekl: „Kdyby ti to komponování nešlo, tak můžeš dirigovat.“ Zděsil jsem se! A dodal: „Ale kdyby ti nešlo ani dirigování, můžeš psát do novin, to svede každý.“ Velice dobře jsem si jeho radu zapamatoval a při první příležitosti, což bylo přesně před šedesáti lety po porážce Němců, jsem začal psát do novin. Z nemocnice do Vídně
* Po srpnu 1968 jste pro změnu patřil k lidem, kteří se nesmířili s okupací ruskou armádou a husákovskou normalizací.
Za dobu pobytu v republice, než jsem emigroval, jsem obdržel jedenáct výpovědí, vždy jsem se z problémů nějak vymotal a vždy to v podstatě dobře dopadlo. Rozhodující výpověď jsem dostal v lednu 1977 po podpisu Charty 77 v Supraphonu. V té době každý člověk musel ze zákona pracovat, aby nebyl obviněn z příživnictví, a tak jsem se přihlásil do práce, která se mi líbila a o které jsem byl přesvědčen, že bych ji mohl dělat pořád. Přihlásil jsem se jako sanitář pro operační sál do nemocnice Na Františku v Praze. Vůbec se mě neptali na žádné kádrové věci, ze začátku, jen jestli vydržím pohled na krev a nemocné lidi, tož jsem řekl ano. Strašně zajímavá práce. Měl jsem pocit, že je to jedno z mála užitečných zaměstnání. Bohužel to nešlo, přišel příkaz z městského výboru KSČ, prý bych mohl politicky ovlivňovat pacienty. Namítal jsem, že to by nebyla jednoduchá věc, protože pacienty jsme na operační sál přiváželi z pokoje, kde už dostali základní dávku injekcí, po kterých byli polospící.
* Jak jste skončil ve Vídni?
Po výsleších, kdy mne třeba se zavázanýma očima vyhodili v lese kdesi v křivoklátských lesích, jsem měl již předběžně rozhodnuto, že bych měl emigrovat, protože se mi zdálo, že doma si té užitečnosti, o které jsem již hovořil, moc neužiji. Potvrdil jsem tedy na úřadech svoji žádost o emigraci a asi za dva měsíce mně psali, že povolují mé vystěhování z republiky bez možnosti návratu. Mezitím jsem se doma rozvedl, děti již byly dospělé a všichni s tím souhlasili, říkali, že tady nemám co dělat, že by to se mnou dopadlo špatně, nejen pro mě, ale možná i pro ně. Před odjezdem jsem se byl ohlásit na rakouském velvyslanectví, kde mně kulturní atašé pan doktor Lorenz dal deset šilinků, malinký peníz na jeden telefonát, ne Charonovi na převoz do podsvětí, ale do nového života. Ve vlaku jsem trpěl, odvážel jsem ten desetišilink s tak hrozným pocitem, že pašuji něco hrozně nebezpečného, nemělo to žádný smysl, ale říkám to proto, že dojem z celkové mé životní situace a atmosféry tady v Čechách byl tak zlý, že se to dotklo i celkem normálního člověka, za kterého se dodnes považuji.
* A první dojmy?
Při přejezdu státní hranice jsem stál u otevřeného okna jídelního vozu a na peroně přecházel rakouský nádražák, podíval se na mě nahoru a povídá: „Vy jste disident z Prahy?“ Pomyslel jsem si, panebože, jak to může rakouský nádražák vědět. Broukl si ještě: „Na ja, pünktlich.“ Přijeli jsme do Vídně a na nádraží byly připraveny kamery a reflektory. Spolucestující z vagonu, skoro samí Američané, koukali jeden na druhého, kdože to tam s nimi jede ve vlaku. Ukázalo se, že reflektory a kamery čekají na mě, hned na nádraží se mnou udělali interwiev. Pochopitelně s tlumočníkem. Mezi Rakušany a Američany
* Jak se dostávali do emigrace jiní chartisté?
Já o emigraci zažádal a byl jsem v podstatě vyhoštěn. Po vzniku Charty 77 rozjela Státní bezpečnost akci Asanace, jejímž cílem bylo vytypované osoby donutit k emigraci. Rakouský kancléř Bruno Kreisky oznámil, že pronásledované lidi z Charty Rakousko přijme. Komunistická vláda na prohlášení reagovala nabídkou, že do Rakouska pustí určitý počet lidí, kterých se chtěli zbavit, a vyjmenovala je. Kreisky nabídku vlády kategoricky odmítl s tím, že přijme jen ty lidi, kteří se sami do Rakouska budou hlásit. Na základě Kreiského nabídky nakonec docela dost lidí emigrovalo. Praha se vlastně tímto způsobem zbavila i řady lidí, o které jí šlo, které v republice nechtěla mít. Musela by všechny zavřít do kriminálu, kde už nás bylo stejně dost, ale rozhodli se pro cestu vyštvání lidí do ciziny s tím, že se domnívali, že se venku neuchytíme a ztratíme. Mnozí z chartistů se upřímně řečeno v cizině ztratili a nebylo o nich slyšet, ale pár lidí se chytilo podobným způsobem jako třeba já a jsem vděčen rakouským úřadům za poskytnutou šanci.
* Jaké byly začátky, navíc s nijak oslnivou znalostí němčiny?
Lidé, kteří mě měli v Rakousku na starosti, mě odvezli do docela hezké malinkaté garsoniéry, kde – když odešli – jsem z kufru vytáhl věci, kvůli kterým se mi lidé doma nejvíc smáli, když jsem balil: smeták, lopatku a hadr na podlahu. Všichni tvrdili: „Do Vídně nejedeš na nějakou poušť nebo Ukrajinu.“ Odpovídal jsem, že vím, ale přece jenom štěstí přeje připravenému. Smeták, lopatka a hadr byly první věci, jež jsem ve Vídni potřeboval, protože předchozí obyvatelé bytu zřejmě vůbec netušili, že takovéto věci existují. Nejprve jsem důkladně zametl, vytřel a šel spát. Takový byl první den.
* Posluchači zahraničních stanic vás znali léta jako „hlas“ Hlasu Ameriky.
Po návratu z Mnichova do Vídně mi jeden vzdálený známý poradil, že by možná bylo zajímavé, kdybych se přihlásil do Hlasu Ameriky. Šel jsem do vídeňského oddělení Hlasu Ameriky, kde mě velice vlídně přijali a dovolili mi, abych zavolal do Washingtonu na centrálu, kde jsem měl jediného známého, Pavla Pecháčka, tehdy řadového redaktora, kdysi dávno v Praze byl sportovním redaktorem v rozhlasu. Pecháček mě přepojil na svoje vedoucí, kteří byli velice nedůvěřiví, když tak velice starý člověk přijede najednou do Vídně a hlásí se do rozhlasového oddělení Hlasu Ameriky. Dovolili mi, abych posílal v intervalech, které sám uznám za vhodné, vlastní příspěvky do Hlasu Ameriky. Ve Vídni měli poměrně malé studio, velmi jednoduše zařízené, se starými dekami na zdi, které tlumily zvuk, stál tam mikrofon s telefonem. Telefonem jsem se ohlásil do centrály ve Washingtonu, nahlásil jsem, že mám zprávu pro československé oddělení, přepojili mě a já zprávu na mikrofon namluvil.
* To jste nikdy nebyl zaměstnanec s pěkným platem v dolarech?
Nikdy! Dokonce to zpočátku nestačilo ani na uživení, dělal jsem v poradně pro uprchlíky. Moje žena, která přijela mezitím do Rakouska (kde jsme se vzali), říkala každý večer: „Nech už toho, máme plnou postel uprchlíků!“ Američané vám dovolí, abyste jim posílal příspěvky, a ten příspěvek, který se jim bude líbit, když pro ně bude zajímavý, odvysílají. Nic vám neslíbí, nic vám také za příspěvky nedají, protože to je zkouška. Zkušebně jsem příspěvky dělal skoro půl roku. Po půl roce z centrály telefonovali do Vídně, že se jim mé příspěvky z velké části hodí, nepochválí vás, to v žádném případě ne, a že je budou vysílat. Oni vám neslíbí nic, vůbec nic. A čekají jenom, jak budete reagovat. Proč to říkám? Říkám to proto, že mnozí lidé, kteří přijedou do exilu, nebo vůbec do ciziny, mají pocit, že když něco udělají a je to dobré, to znamená, že oni sami se domnívají, že je to dobré a potřebné, tak by to ten druhý na opačné straně měl cítit stejně. Jenomže tak to není, protože Američané, Angličané a kdokoli venku posuzují tu situaci, posuzují ji podle toho, jestli jim se to hodí, jestli pro ně je to dobré, jestli vysílačce, v našem případě Hlasu Ameriky, to něco přinese, něco důležitého, co je pro vysílačku potřebné.
* Čekal jste v roce 1989, že komunistický režim v Praze padne?
Jednoho dne režim zeslábl, nevydržel svoje vlastní surovosti, k posledním došlo na Národní třídě 17. listopadu. Dozvěděl jsem se to, když jsem po rozhlasovém hlášení přišel domů, kde byli u nás na návštěvě cestou z Říma manželé Muchovi. Jeli plni nadšení z blahořečení blahoslavené Anežky České v Římě, a sotva jsem vešel do předsíně, žena Helena povídá: „Už to prdlo!“ A paní Muchová extaticky zvolala: „Anežka!“ Vrátil jsem se do studia Hlasu Ameriky a napsal jeden z posledních exilových článků, a sice o tom, že komunistický režim začal svoji vládu 25. února surovostmi a 17. listopadu skončil zase surovostmi, zase bitím. Po návratu mi říkali kamarádi: „Prosím tě, padlo to 17. listopadu, ale ještě v pondělí 23. stály okolo Prahy tanky a bylo nebezpečí, že se z toho nevyhrabeme. Jak jsi věděl, že to zrovna 17. listopadu skončí?“ Vůbec nic jsem nevěděl, prostě jsem to riskl, dostal jsem vztek a riskl jsem to. Vztek jsem měl po celou dobu, co jsem byl venku, vztek na komunisty, komunistický režim a to všechno pronásledování, to byl jeden z důvodů, který mě udržoval v dobré náladě.
* Splnila se vaše očekávání ohledně stavu demokracie? Jak se díváte do budoucnosti?
S nadějí. Přijdou nové a nové volby a v těch volbách zase vyhraje ta druhá strana, než co je u vlády, začnou se uplatňovat nejrůznější kritéria, většinou taková, která s budoucností české země třeba moc společného nebudou mít. My jsme si venku s Pavlem Tigridem říkali, že nás v budoucnosti mohou zachránit jenom mladí lidé. Nedostanou se už do světa plného rvaček a plného snahy o rychlé vydělávání peněz, lépe řečeno o rychlé získání peněz, z prostého důvodu, že v době, kdy dnešní mladí lidé půjdou do života dospělých lidí, lidově řečeno už nebude co ukrást!
***
Vizitka
Ivan Medek Novinář, muzikolog a kancléř prezidenta Havla, se narodil 13. července 1925 v Praze, zemřel letošního 6. ledna. Pohřeb měl předevčírem.
O autorovi| PETR KOTYK, Petr Kotyk (* 1963) pracuje v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. Od roku 1990 mimo jiné pořizuje videozáznamy s českými básníky a spisovateli v rámci Projektu Authentic.
