Strana zelených ztratila, co mohla – účast ve vládě, ve sněmovně i v Senátu. Pesimista by řekl, že na svém sjezdu lídra měnit nemusela, neboť hůř už být nemůže. Nebo snad může? Tak argumentuje v klasickém vtipu optimista. Jenže házet tohle vše na Ondřeje Lišku by nebylo fér.
Člověk nemusí být kovaný politolog, aby poznal, že Liška je oproti Martinu Bursíkovi nižší váhová kategorie. Ale pokud mu někdo vyčítá, že všechny volby jen prohrál, je poctivé připomenout, že je prohrál s kartami, jež nechal na stole Bursík. Ano, on dokázal zelené „postavit do latě“ a dostat do vlády, ale tím z nich tak trochu po klausovsku udělal stranu jednoho muže. Bursík je vystudovaný ekolog a řídil resort životního prostředí. Tím nechtěně posílil dojem, že jde o resortní stranu odborníků. Nominovala Karla Schwarzenberga, ale pak se k němu moc nehlásila. A měla snad nějakého Joschku Fischera se zeleným renomé a nadresortním vlivem?
Zelení – při vší úctě k Bursíkovi – už nejsou stranami ekologů v původním smyslu, tedy lidí zkoumajících vztah organismů k prostředí. Životní prostředí je dnes mainstreamové téma, na němž se profiluje celé stranické spektrum. Chtějí-li zelení nějakou přidanou hodnotu, najdou ji třeba v boji s korupcí, ve vzdělání, v přímé volbě starostů či v něčem, co se neodvozuje od vztahu organismů, ale stranu v očích voličů staví do zcela čistého, přitom kompetentního světla.
Zelení mohou v opozici prospívat, jak ukazují v Německu s 20 procenty i bez Fischera. Mají u nás takovou šanci? Upřímně řečeno nemají, neboť – jak říká Václav Klaus – lídr se nehledá, ten buď je, nebo není. A tak to bude i v Liškově éře. Starý bonmot říká, že ze dna propasti je prý světlo naděje vidět nejlépe.
