Narozeniny jsou důvodem k oslavě. Pokud je to „stovka“ nebo dokonce „stodesítka“, máme důvodů k oslavám o to více.
Život obyvatel ekonomicky vyspělých zemí se prodlužuje a vyhlídky na „trojciferné“ narozeniny se nezdají úplně nereálné. Je však o co stát? Nebudeme „léta navíc trávit na lůžku, nemocní a odkázaní na cizí pomoc? Řada studií z poslední doby dokazuje, že extrémní senioři se dožívají požehnaného věku v překvapivě dobré kondici. Staří nemusí přinášet nemoci Po osm let sledovali dánští lékaři 2262 dobrovolníků, kteří se v roce 1998 dožili dvaadevadesáti let. Pod drobnohled se tak dostaly dvě třetiny všech dvaadevadesátiletých obyvatel Dánska.
Detailní pohled na jednotlivé osudy účastníků studie odhalil řadu zajímavých skutečností. Stovky se dočkal zhruba každý desátý. Tohoto věku se dožívali přednostně lidé s nejtužším kořínkem. Nebylo proto žádnou výjimkou, když století vzdorovali chorobám a dokázali se o sebe bez větších problémů postarat. Těch, kteří se ke stovce „promarodili“ bylo celkem málo.
Ženy sice žily déle, ale muži byli v pokročilejším věku zdravější a soběstačnější. Z dvaadevadesátiletých žen bylo soběstačných 37 procent. Mezi stoletými klesl podíl těch, jež nebyly závislé na cizí pomoci, na 28 procent. Mezi dvaadevadesátiletými muži bylo soběstačných 45 procent. Z mužů, kteří se dožili stovky, se obešlo bez cizí pomoci 53 procent. Závěr studie je jednoznačný a překvapivý: Extrémně dlouhověcí Dánové nevyžadují zvýšenou zdravotní a sociální péči.
„Traduje se velký a zcela zásadní omyl, že stárnutí populace zákonitě zvyšuje náklady na péči,“ komentuje výsledky dánské studie přední britský odborník na otázky stárnutí Thomas Kirkwood z Newcastle University. „Ve skutečnosti je nejdražší péče o umírající. To platí bez ohledu na to, zda člověk umírá mladý, nebo starý.“
Ani život po stovce nemusí být nutně utrpením. Trojciferného věku se v ekonomicky vyspělých zemích dožije v průměru šest či sedm lidí z tisíce. Šance, že stoletý člověk oslaví příští narozeniny, je zhruba padesát na padesát. Pravděpodobnost stoletého člověka, že se dožije sto deseti roků, je stejná, jako že při deseti hodech mincí padne desetkrát po sobě hlava. Přesto nejsou supersenioři starší než 110 roků tak velkou vzácností. A mnozí se těší dobrému zdraví a duševní svěžesti. Hledání superseniorů Zprávy o lidech, kteří se dožili metuzalémského věku 140 a více roků, přicházejí obvykle z končin, kde je skutečný věk velmi obtížné prověřit. Lékařská vyšetření ani laboratorní testy nedokážou stáří přesně určit a nezbývá, než se spolehnout na dokumenty. Dnes jsou za superseniory nad 110 let uznáni jen lidé, kteří předloží rodný list a k tomu další dokumenty věrohodně dokládající, že rodný list je skutečně jejich. K rodnému listu je třeba připojit například oddací listy, řidičské průkazy, cestovní pasy a další doklady. Vědci si pak adepty na členství v „klubu superseniorů“ sami dále prověřují. Pátrají například po datech v armádních či školních archivech.
Američtí vědci vedení Stephenem Colesem z University of California v Los Angeles tímto způsobem vytvořili databázi lidí, o jejichž věku v rozmezí od 110 do 115 není nejmenších pochyb. Obsahuje údaje o desítce mužů a osmašedesáti ženách z dvanácti zemí. Projevil se v ní dobře známý fakt, že se výjimečně vysokého věku dožívají především ženy. Příčiny jejich vyšší dlouhověkosti nejsou úplně jasné. Zdá se, že se ženy dožívají i absolutně nejvyššího věku. Nejstarším známým člověkem světa byla Jeanne Louise Calmentová z Francie, která zemřela ve 122 letech.
Dlouhověkost je výsledkem souhry řady faktorů. Vedle dědičných předpokladů sehrává významnou roli i životní styl a v neposlední řadě také štěstí. Jeanne Louise Calmentová přežila svou dceru i vnuka, i když ti od ní bezpochyby alespoň některé dlouhověké geny zdědili. Ani u jednoho nedostaly dědičné vlohy příležitost, aby se projevily. Dcera paní Calmentové zemřela na zápal plic. Vnuk zahynul při dopravné nehodě.
O tom, jak vzácní supersenioři jsou, svědčí výsledek pátrání francouzských a německých vědců. Prohledali registry zdravotního a důchodového pojištění patnácti ekonomicky vyspělých zemí za posledních padesát let a našli v nich asi tisícovku lidí, kteří žili déle než 110 let. O tom, kolik superseniorů na světě skutečně žije, se můžeme jen dohadovat, protože potřebné údaje z většiny zemí světa chybí.
„Nikdo nemá nejmenší tušení, kolik lidí starších sto deseti let žije například v Číně,“ říká kanadský demograf Bertrand Desjardins z University of Montreal.
Neobvyklá kondice a výjimečný zabiják Supersenioři starší než 110 roků se těší neuvěřitelně dobrému zdraví. Vyplývá to z výsledků vyšetření dvaatřiceti lidí ve věku od 110 do 119 let, které provedl americký lékař Thomas Perls z Boston University. Polovina sledovaných superseniorů sice trpěla osteoporózou a 90 procent mělo šedý oční zákal. Čtyři z deseti však žili naprosto samostatně a zvládali bez cizí pomoci základní denní činnosti, jako je příprava jídla nebo koupání. Hlavní zabiják mladších seniorů - kardiovaskulární choroby - byl u dlouhověkých lidí výjimečnou záležitostí. Jen šest procent jich utrpělo infarkt a třináct procent mělo za sebou mozkovou cévní příhodu. Ještě vzácnější je mezi superseniory cukrovka a Parkinsonova choroba. Postihují pouhá tři procenta extrémně dlouhověkých lidí.
Výsledků pitev superseniorů je k dispozici jen málo, protože většina z nich ji odmítla. To platí i pro Jeanne Louise Calmentovou. Celkem lze v nedávné lékařské literatuře nalézt zprávy o devíti pitvách superseniorů. Šest z nich provedl tým Stephena Colese z University of California. Pokud se dá z tak malého počtu něco vydedukovat, pak například to, že superseniory nezabíjejí choroby považované za typické projevy stáří, například rakovina, Alzheimerova choroba, kardiovaskulární onemocnění nebo mozkové cévní příhody.
Nejčastěji umírají na nemoc, jež je ve zbytku populace neuvěřitelně vzácná. V srdci se jim hromadí bílkovina označovaná jako TTR, která za normálních okolností slouží jako nosič hormonu štítné žlázy tyroxinu a zajišťuje jeho transport po těle. Ve velmi vysokém věku se protein TTR hromadí v srdci a především v koronárních tepnách, které ucpává. Srdce je špatně prokrvené a i běžná činnost je silně namáhá. Takovou zátěž nakonec nevydrží a supersenioři umírají na srdeční selhání.
Tablety na zdravé stáří Dlouhověkost superseniorů se předává z pokolení na pokolení. Nadprůměrně dlouhý život obvykle prožijí i jejich rodiče a sourozenci. Bratři dlouhověkých lidí přežívají své vrstevníky obvykle o 12 až 14 let, sestry v průměru o 8 až 10 let.
V pozadí rodinné dlouhověkosti se zdaleka nemusí skrývat jen geny. Kromě nich v rodinách působí i podobné stravovací návyky nebo životní styl, například záliba ve sportu.
Hned několik týmů nyní prověřuje dědičnou informaci superseniorů v naději, že v ní narazí na varianty genů prodlužující lidský život. Thomas Perls získal vzorky DNA sto třiceti lidí, kteří se dožili věku nad sto deset let, a jeho tým je teď usilovně „čte“. Perls má k dispozici i údaje o zdravotním stavu a životním stylu superseniorů a doufá, že se mu podaří zjistit, jak přispívají k prodloužení života geny a jaký je podíl dalších vlivů.
Zajímavé výsledky slibují i demografické výzkumy. S každým rokem života roste pravděpodobnost, že člověk zemře. Šance na „přirozené“ úmrtí ve dvaceti je výrazně nižší než v sedmdesáti. Zatím však netušíme, jak je tomu u lidí, kteří se dožili velmi vysokého věku. Dochází na určité věkové hranici k prudkému nárůstu úmrtí? To by znamenalo, že lidský organismus má od přírody vrozenou určitou „životnost“ a není s to fungovat déle.
Pokud se pravděpodobnost úmrtí ve vysokém věku nemění, pak to znamená, že taková přirozená hranice pro délku lidského života neexistuje anebo se nachází tak daleko, že se k ní zatím ani ti nejstarší z nás nepřiblížili. Jestliže však mají supersenioři sníženou pravděpodobnost úmrtí, znamená to, že jsou k nástrahám stáří zcela výjimečně odolní. Jsou to ti nejsilnější z nejsilnějších a odhalení zdroje jejich odolnosti by mohlo pomoci ostatním. Proto není výzkum výjimečně dlouhověkých lidí pouhou honbou za raritami a senzacemi. Může přinést prospěch i těm, kterým genetické sudičky extrémně dlouhý život do vínku nedaly.
Objev variant genů, jež prodlužují život, může posloužit jako inspirace pro vývoj léků na choroby, které ve vyšším věku ohrožují většinu populace. Takové léky by sice běžným smrtelníkům život neprodloužily, ale zajistily by jim na sklonku „standardně“ dlouhého života pevnější zdraví. Ušetřily by nám bolest, trápení a v neposlední řadě i prostředky vynakládané na lékařkou péči a sociální služby.
***
Traduje se velký a zcela zásadní omyl, že stárnutí populace zákonitě zvyšuje náklady na péči
Dlouhověkost superseniorů se předává z pokolení na pokolení. Nadprůměrného stáří se obvykle dožijí i jejich rodiče a sourozenci.
Klíč ke zdravému stáří
Narozeninový dort s číslovkou 100 nebo 110 se ve vyspělých zemích objevuje stále častěji. Řada studií z poslední doby také naznačuje, že se extrémní senioři dožívají požehnaného věku v překvapivě dobré kondici. Jejich zkoumání tak není pouhou honbou za raritami a senzacemi. Vědci doufají, že díky němu objeví „klíč ke zdravému stáří“. Mohl by pomoci lidem, kterým genetické sudičky extrémně dlouhý život do vínku nedaly.
Thomas Perls z Boston University při vyšetření dvaatřiceti lidí ve věku od 110 do 119 let mimo jiné zjistil, že hlavní zabiják mladších seniorů - kardiovaskulární choroby - se u dlouhověkých lidí objevil výjimečně. Pouze šest procent z nich utrpělo infarkt a třináct procent prodělalo mozkovou cévní příhodu. Ještě vzácnější je mezi superseniory cukrovka a Parkinsonova choroba.
Dědičnou informaci superseniorů prověřuje hned několik týmů. Thomas Perls získal vzorky DNA sto třiceti lidí, kteří se dožili věku nad 110 let, a nyní si v nich „čte“. Má k dispozici také údaje o zdravotním stavu a životním stylu dotyčných. Doufá, že se mu podaří zjistit, co a jakým dílem přispívá k prodloužení života.
Jeanne Louise Calmentová, Narodila se 21. února 1875 v Arles na jihu Francie, kde také zemřela 4. srpna 1997 ve věku 122 let a 164 dní. Je považována za doloženě nejdéle žijícího člověka. V roce 1988 se ve věku 113 let stala posledním člověkem, který se osobně setkal s malířem Vincentem van Goghem. V roce 1988 byla pro svůj věk zapsána do Guinnessovy knihy rekordů. Přežila manžela Fernanda (1868-1942) i jedinou dceru Yvonne (1898-1934). Ani Jeannin vnuk Frédéric (1926-1963) se nedožil extrémně vysokého věku. Zahynul při havárii motocyklu.
Ve věku 115 let a 120 dní zemřela minulý týden Američanka Edna Scott Parkerová. Podle Guinnessovy knihy rekordů byla nejstarším žijícím člověkem na světě. Narodila se 20. dubna 1893, přežila manžela i oba své syny. Nyní se tak na první pozici posunula Portugalka Maria de Jesusová, narozená 10. září 1893.
O autorovi| Jaroslav Petr biolog
