Umělci na nich popisují, jak stále činní členové tuzemské justice posílali za mříže nepohodlné a neposlušné.
PRAHA Sebeobhajoba lidí, kteří se podíleli na politických procesech totalitních systémů, bývá vždy stejná: „Jen jsem dělal svou práci, vždy jsem postupoval podle platných zákonů.“
Provokativní umělci ze sdružení Pode Bal se rozhodli s tímto stereotypem skoncovat. Jejich nová výstava Malík Urvi II. má ukázat, že za každým činem stojí konkrétní lidé, byť jsou součástí systému.
V pražské galerii DOX proto dnes slavnostně otevírají výstavu portrétů tuzemských soudců a žalobců z minulého režimu, kteří se na politických procesech podíleli a v české justici působí dodnes. Čekají silnou odezvu.
„Doufáme, že tímto počinem vyvoláme širší diskusi na tohle téma, chceme k tomu tématu upoutat veřejnost. Že se lidi budou přinejmenším ptát, proč je tady právě tenhle a tenhle svůj portrét na výstavě nemá,“ řekl včera LN jeden z organizátorů a člen Pode Balu Petr Motyčka. Není to poprvé Členové Pode Balu přitom s podobnou aktivitou nepřicházejí poprvé. V roce 2000 skupina uspořádala v prestižní Špálově galerii v centru Prahy výstavu agentů, spolupracovníků, vrcholných představitelů KSČ i jejích řadových členů, kteří v té době hýbali tuzemskou politikou, byznysem a dalšími aspekty veřejného života. Výstava s názvem Malík Urvi tehdy vzbudila obrovský ohlas a galerii denně navštěvovalo přes pět set lidí.
„Tehdy jsme čerpali povětšinou z veřejně dostupných zdrojů. Ten výběr byl daný také tím, o jakých lidech se v médiích informovalo, kdo byl vidět. Současný projekt byl náročnější v tom, že jsme sháněli jednotlivé rozsudky lidí, kterým současní soudci kazili život, a sháněli informace o tom, zda jsou stále v české justici aktivní,“ popisuje rozdíl mezi oběma akcemi další člen Pode Balu Michal Vích.
Umělci z Pode Balu se v minulosti zabývali angažovanými projekty ohledně drog či levicového extremismu.
První impulzy k výstavám zaměřeným na komunistickou minulost a složité vyrovnávání se s ní přišly v roce 1999.
„Tehdy mi přišlo až nehorázné, do jaké míry se lidi nezajímají o prorůstání lidí s touhle minulostí zpátky do státní správy, do velkého byznysu a vůbec jak se derou opět k moci,“ tvrdí Motyčka.
Nejde o to pranýřovat lidi, ale ukázat systém a jeho fungování Záběr současné výstavy je velmi široký. Můžete na ní vedle soudce, který podle zjištění umělců dával podmínky za účast na nepovolených manifestacích, vidět i ženu, která nese částečně odpovědnost za smrt člověka.
„Míra těch provinění nebo jinak míra angažování se v tom minulém systému je velmi důležitá, umožňuje lepší pohled na celý ten systém. Rozhodně chceme, aby to nebylo o těch lidech, ale o systému jako takovém. Jak si systém tyhle lidi vytváří. Jde přece o lidi, kteří nakonec umožňují, aby ten systém fungoval,“ podotkl Motyčka.
Podle něj za příklad může sloužit třeba současný předseda Vrchního soudu v Praze Vladimír Stibořík, který se v procesu s Jazzovou sekcí víceméně snažil pomoci obhajobě. Tehdejší šéf Jazzové sekce Karel Srp si ho dle svých slov váží, protože mohli dopadnout daleko hůře.
Přes tyto rozdíly v přístupu se podle Motyčky ani Stibořík nemůže zařadit mezi některé soudce, kteří se systému vzepřeli a některé žaloby smetli ze stolu.
Šlo sice až o případy v posledních měsících režimu, přesto existují. V roce 1993 Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS) takový seznam vypracoval. Jména z něj se ovšem člověk v galerii DOX nedozví.
