Nakažlivá radost z hraní rošťáka Ryana

Vprvní půli dekády bylo Ryana Adamse všude plno: z miláčka alt-country scény stříkaly skvělé písničky se stejnou lehkostí, jako když člověk otřepává vodu z umytých rukou. Uměl všechno: odřené vypalovačky od Stones, dřevní country i srdcerváčské balady, často je střídal na ploše jediné desky a občas nebylo poznat, kdy si dělá legraci a kdy to myslí vážně. U Tina Toledo's Street Walkin' Blues z alba Gold (2001) pochyb není: tahle dupárna má rošťáckou ironii napsanou na čele. Adams v ní maluje komiksově za vlasy přitažený portrét štětky z Brooklynu, která vydělává na synka a na studia. S rozkošnickým frázováním od pánaboha sází do odsekávaného rytmu jeden verš za druhým, kytara mu odpovídá zášlehy bluesových vyhrávek, nechybí rozladěný klimpr, a když máte pocit, že už to tam je všechno, přidá se ženský vokál. Adams nahrál spoustu důležitější hudby, málokdy ale muzicíroval s tak nakažlivou radostí jako v téhle odrhovačce.