Objev může mít zásadní význam. S pomocí genetiky totiž je už v současné době možné určit, které populace smrku na Šumavě jsou původní a které naopak pocházejí z jiných míst. Správa Národního parku Šumava pak může s těmito informacemi pracovat při rozhodování o způsobu ochrany lesních porostů či jejich obnově.
„Nyní můžeme s jistotou navrátit Šumavě to, co je šumavské,“ tvrdí provozovatel laboratoře Gen-lab Jiří Mánek. Po větrné kalamitě v roce 1870 se totiž vzniklé holiny na Šumavě začaly osazovat sazenicemi z celého Rakouska-Uherska. Evidence původu sazenic však ve většině případů neexistuje.
Teprve současný objev genofondu původního šumavského smrku umožňuje rozlišit mezi geneticky původní smrkovou populací a lesem nepůvodním. Stromy, které obsahují genetickou informaci od předků, rostoucích na Šumavě už před staletími, by měly být vůči vnějším vlivům odolnější než „dovezení“ jedinci či jejich potomci.
„V roce 2000 byly unikátní genetické znaky původního šumavského smrku poprvé nalezeny v pralese na Boubíně. Díky dalším analýzám jsme pak prokázali, že se tyto znaky vyskytují i u dalších původních populací na Šumavě, ale není je možné nalézt nikde jinde v republice,“ říká Mánek.
Výzkum zatím jednoznačně prokázal, že původní šumavské smrky rostou například v oblasti Jezerní Hory, Trojmezné, Staré Hůrky a nejméně v dalších devíti lokalitách.
