Vtom domě se zastavil čas. Kdysi honosná, stále krásná, ale přitom už sešlá dřevěná vila utopená v zeleni uvízla někde v polovině minulého století. Právě se z ní stěhují poslední z podnájemníků, kteří tam byli úředně dosazeni po válce. Zůstává jen původní majitelka, paní Anděla, které dělá společnost věrný pes Fila.
Čas umírat začíná zostra. Paní Anděla vkráčí se zády pokorně ohnutými desítkami let komunismu do ordinace lékařky, která se na ni sotva podívá. „Svlékněte se!“ zavelí na půl pusy. „Polibte si prdel!“ odsekne Anděla po chvilce váhání a důstojně odkráčí, překvapená i potěšená vlastní znovunalezenou důstojností. Dožít po svém Tohle úvodní „narovnání hřbetu“ předznamenává zbytek filmu, který však počáteční razanci mění za lyriku a halí svůj leitmotiv do nostalgie. Anděla po odchodu podnájemníků doufá, že se k ní konečně nastěhuje zbožňovaný syn s manželkou a dcerou. Ten však má s domem úplně jiné plány. O vilu usiluje také zbohatlický soused, jenže Anděla nechce o ničem slyšet. Poslední nadějí je pro ni vnučka, jenže z té se vyklube rozmazlený a hloupý fracek. Andělu série posledních životních zklamání postaví před dilema: udělat na stará kolena konečně něco po svém, nebo se na ně nechat srazit?
Celý snímek se odehrává na několika desítkách metrů čtverečních chátrající vily, bujné zahrady a nejbližšího okolí. V tomhle ohledu je k divákovi poctivý: nedá mu poznat nic z toho, co paní Anděla nemůže zahlédnout z verandy svým divadelním kukátkem.
Právě její neměnné rituály včetně šmírování sousedů vyplňují podstatnou část filmu a ilustrují každodennost existence člověka, na kterého okolní svět zapomněl a který stejně žije hlavně z minulosti. Kouzelná je momentka, kdy Anděla komentuje naposlouchaný příjezd sousedky a předvídá každé klapnutí podpatků. V jejím zorném poli je i dětský domov, kde jeden z vychovatelů učí hrát na trubku malé sígry, které stará paní jindy vyhání ze své zahrady.
Příliš lyriky škodí V ní i v domě samotném pak Anděla vídává a slýchává výjevy z minulosti: syn se jako malý houpe na houpačce, za zdmi se ozývá smích a cupitání dětských nohou. Připomínek minulosti je dům plný, ať už jde o starožitné rádio a natahovací hodiny na jedné straně či naopak vybydlené místnosti, v nichž pamětnice vidí někdejší uspořádání nábytku, na straně druhé.
Z brouzdání minulostí Andělu vždy něco nepříjemně vytrhne: štěkot Fily, zvonění telefonu, soused. I tak jsou scény jejího denního snění bohužel příliš dlouhé a naivně lyrizované. Černobílá kamera Artura Reinharta klouže po létech dřevěného obložení, tabulkách oken a prázdnotě kdysi obývaných pokojů už tak působivě a nemá zapotřebí, aby nostalgické výjevy zlevňovala pohádkovým rozostřováním či dalšími přežitými postupy.
Jako žánr Čas umírat rozhodně přežitý není, jen takovéhle poetické „sestupy do duše“ už málokdo dělá. Film dává vzpomenout například na filmy Otakara Vávry z 60. let; i v jeho Třinácté komnatě ostatně hrál jednu z hlavních rolí dům.
Ten se pro autory Času umírat stal darem z nebes, protože bez vily dýchající minulostí by snímek byl poloviční. Druhá polovina pochopitelně patří výkonu legendární herečky Danuty Szaflarské, jíž bylo v době natáčení stejně jako Anděle. Naprosto otravný je naopak Fila, jehož neustálé štěkání a kňučení vleze na nervy i tomu největšímu milovníkovi psů.
Jako celek Čas umírat dobře zapadá do kontextu polské kinematografie, která klade důraz na sociální tematiku. Sám o sobě je pak mile anachronickou podívanou, která ukazuje opomíjené téma stáří zase z jiné strany.
HODNOCENÍ LN ***** Čas umírat (Pora umierač)
Polsko 2007 Scénář a režie: Dorota Kedzierzawska Kamera: Artur Reinhart Hudba: Wlodzimierz Pawlik Hrají: Danuta Szaflarska, Krzysztof Globisz, Marta Waldera, Patrycja Szewczyk, Kamil Bitau, Kai Schoenhals a další Distribuce v ČR: AČFK Premiéra: 20. 11. 2008
