Nedávno jsem navštívil tři konference v Indonésii. Tématem byly nádory rostoucí hluboko pod mozkem, cévní výdutě hlavních tepen mozku, vrozené vady apod. Takové operace nelze provádět bez perfektního vybavení. Indonéští neurochirurgové přišli v hojném počtu, na kdeco se ptali, na anatomických preparátech si všechno chtěli zkusit. Všechno bylo zcela v pořádku, než jsem si uvědomil, že to místní kolegové vidí poprvé a naposled.
V Indonésii je na skoro 240 milionů obyvatel 150 neurochirurgů. Jako kdyby byl v Praze jeden místo současných asi čtyřiceti. Indonésie má jednoho na 1,6 milionu, my zhruba na 80 tisíc obyvatel, což je průměrné evropské číslo.
Dvakrát jsem navštívil kolegu na ostrově Sulawesi, kde žije 15 milionů obyvatel. Když jsem k němu přijel před 10 lety, působil tam jako jediný neurochirurg. Dnes jsou čtyři. Poprvé mne žádal, abych odoperoval nádory mozečku a jednoho z hlavových nervů. Kolega to chtěl vidět, aby se rozhodl, zda se do toho perspektivně vůbec mají pouštět. Měli tehdy JIP, kde nebylo vůbec nic. Říkali tomu „I see you“ a na nemocné se opravdu jen dívali. Při druhé návštěvě jsme šli na večeři a on cosi špatného snědl. Tři dny jsem mu hlídal oddělení. Skoro jsem nespal a stihl jsem jen úrazy.
Podobně to vypadá v Africe, Indonésii a Indii, částečně v Číně a Rusku. Minimálně dvě třetiny světové populace nemají sebemenší možnost dostat sofistikovanou péči, kterou v Evropě, USA, Japonsku považujeme za garantovanou. Neplatí to jen pro neurochirurgii, týká se to celé medicíny. Pokud jim tedy ukazujeme naše možnosti a postupy, pohybujeme se ve světě, který je kolegům z těchto oblastí zcela cizí. Přinejlepším ho znají z časopisů a sjezdů.
Všechna naše technologie jim může být ukradená, protože svůj čas tráví tím, že řeší nejjednodušší onemocnění, hlavně úrazy. Potřebují pouze vrtačku a pilku, aby otevřeli lebku a odstranili hematom. Je pravda, že v Číně a i jinde se situace postupně mění k lepšímu, ale rozdíly jsou stále dramatické.
Vyplývají z toho dva závěry. Pokud chceme v těchto zemích pomáhat a učit, nemá smysl zabývat se vysoce specializovanými a složitými léčebnými postupy a vzácnějšími onemocněními. Rozhodující je dostat ke kolegům základní instrumentaria, jednoduché vyšetřovací přístroje, a ne kupříkladu endoskopy určené k odstranění nádorů podvěsku mozkového. To, co my odkládáme jako zastaralé, pro ně může být dosud nepoznané. A pokud tam někdo jede pomáhat, tak musí počítat s tím, že bude provozovat obor jednoduchý a tak, jak se u nás provozoval před 30 lety. Vůbec to však není zbytečné.
V Chicagu má Světová společnost charitativní úsek, který organizuje výjezdy na několik týdnů až měsíců do zemí, kde je neurochirurgů málo. V některých afrických zemích dokonce neurochirurgie vůbec neexistuje. Kdo chce jet, zaplatí si letenku a na místě pak má zajištěno ubytování a jídlo. Neurochirurgové se vrací spokojeni, dělali jednoduché zákroky, ale pomohli mnoha nemocným.
Druhý závěr je namířen domů. Stesky na hroutící se zdravotnictví, exodus mladých lékařů do ciziny, nedostatek financí jsou směšné. Máme štěstí, že již žijeme v zemi, která má zdravotnictví v horních deseti procentech. Dvacetiletou ztrátu způsobenou komunismem jsme snadno a rychle dohnali. Tak buďme rádi. A neberme vážně hysterické články o konečné krizi zdravotnictví u nás.
***
Máme štěstí, že již žijeme v zemi, která má zdravotnictví v horních deseti procentech
O autorovi| VLADIMÍR, Autor je přednostou Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha neurochirurg
