Titulky novin, které kolportéři roznášeli sobotní ráno 1. října 1938: „Vláda přijala mnichovský diktát“, „Ustoupili jsme přesile“ nebo „Udržet jednotu všeho lidu“.
O přijetí mnichovského diktátu ovšem Čechoslováci věděli už od páteční páté hodiny odpolední, kdy v rozhlasu vystoupil předseda vlády generál Jan Syrový. „Občané a vojáci... Prožívám nejtěžší chvíli svého života, neboť plním svůj nejbolestnější úkol, nad který lehčí by bylo zemřít... Nejvyšším cílem mým tak jako každého z vás je zachovat život národa... Jako voják prohlašuji... je to cesta míru. Cesta míru proto, že půjdeme do nového života s neztenčenými národními silami, s vědomím, že tvoříme národně hutnější, a proto silnější stát,“ omlouval Syrový rozhodnutí své vlády rezignovat na obranu země.
Události se v té době valily nezadržitelně kupředu. 30. září v půl druhé ráno dospěli v Mnichově Chamberlain, Daladier, Hitler a Mussolini k dohodě. Už ten den dopoledne informovali Britové a Francouzi československou vládu. Ta zasedla na Pražském hradě pod předsednictvím prezidenta Edvarda Beneše přesně v poledne a po několikahodinové poradě dospěla k rozhodnutí kapitulovat a do 10. října vyklidit pohraničí. Noviny v prvních dnech po Mnichovu nepsaly prakticky o ničem jiném než o dohodě a jejích důsledcích pro stát. Například Lidové noviny přinesly hned 1. října všech osm dohodnutých bodů, ve kterých bylo podrobně popsáno vyklízení Sudet (viz str. IV této přílohy) .
Osobnosti vysvětlují i burcují Čistě informační texty doplňovala řada prohlášení od nejrůznějších osobností veřejného života, které vysvětlovaly, proč bylo nutné kapitulovat. Třeba bývalý sociálnědemokratický ministr spravedlnosti Ivan Dérer soudil na stránkách agrárnického Venkova, že „ani nejhrdinštější odpor našich armád neodolal by tak strašnému náporu ohromnej niepriateľskej presily zo všetkých strán se na nás valiacej“. Případná válka by proto podle slovenského politika „skončila nielen zničením nášho vojska, ale i úplnou porobou, vyhubením nášho národa, vražděním a kynožením našich matiek, žien a detí.“
Podobně se na stránkách Lidových novin vyjadřoval básník Josef Hora. Ve svém emotivním článku „Věřme sobě“ se navíc Hora snažil Čechoslováky přesvědčit, že oni za nic nemohou: „Náš stát se z vůle mocností stal menší před našima užaslýma očima. Ale ty, národe, zůstáváš pevnou tvrzí milionů občanů, kteří si stojí hodinu od hodiny blíže a blíže... Nikdo z nás nezavinil, co se stalo. To budiž pýcha, s níž půjdeme do budoucnosti.“
V příštích dnech noviny psaly hlavně o stále nových a nových potížích, které odkrojení Sudet přinášelo - vycházely tak například zprávy a reportáže o místech, která začali Čechoslováci opouštět. Články ale svědčí i o tom, že se po zažehnání války začal život ve vnitrozemí vracet do svých starých kolejí. LN tak například připomínaly, že do ulic Prahy „se vrátily některé z osobních vozů, jež byly minulého týdne mobilisovány pro veřejné účely“, a dodávaly, že „... Velitelství odvolalo včera nařízení o zatemnění města. Už se může v Praze svítit normálně.“
Naopak sportovci zjišťovali, že už nic nebude jako dřív. „Neblahé dozvuky mnichovské konference čtyř velmocí zasáhly i do struktury československé kopané... Z československého footballového svazu zmizí řada pohraničních klubů... Jeden z nejstarších českých klubů Slavia Karlovy Vary... přestává pro nás existovati,“ vysvětlovalo potíže sociálnědemokratické Právo lidu. Lidovky zase připomínaly, že Československo přišlo o řadu světově úspěšných sportovců. „Snad nejvíce pocítíme ztrátu v lyžařství,“ psal deník. Ale hned dodal: „S německými lyžaři a sáňkaři jsme stejně měli dost potíží, které teď odpadnou.“
Na své si během krize přišli i příslušníci některých profesí. Mnichov tak například podle Lidovek kvůli nebývalému zájmu o „nejrůznější mapy našich zemí, nejčastěji národnostní mapy Československa“ přinesl spoustu práce kartografům a knihkupcům. Naopak faráři a matrikáři si mohli pomalu oddechnout. Vlna „válečných sňatků“, při které se jen v Užhorodě oženilo několik desítek záložníků, totiž pomalu končila.
***
Případná válka by... „skončila nielen zničením vojska, ale i úplnou porobou, vyhubením nášho národa...“
