Konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě nelze vyloučit. ČSSD ale spíše zůstane v opozici
Když se dva perou, třetí se směje, praví lidové rčení. Když se perou tři, logicky by se měl smát někdo čtvrtý. Vládní koalici, od níž se čekal návrat do časů první Klausovy vlády, do období sice velmi problematického, leč s odstupem let často vnímaného skoro jako nějaký „zlatý věk“, držel na přelomu roku pohromadě, spolu s panem prezidentem, pouze nedostatek alternativ. Nečasově vládě se prostě (nehledě na ústavní pravidla) nedala vyslovit nedůvěra konstruktivním způsobem.
V březnu však na stranickém sjezdu vyvrcholí mocenský zápas v ČSSD, strana (pravděpodobně) získá stabilní vedení, a najednou tak možná vstoupí na scénu kombinace, na které dnes nelze reálně pomýšlet. Samozřejmě, nejvhodnější strategie pro sociální demokraty se zdá být jasná: zůstat po další tři roky v opozici, jít vládě nesmlouvavě „po krku“ a v roce 2014 „slíznout smetanu“ neboli vyhrát volby se ziskem přes 30 procent a ujmout se moci. Ovšem tři roky jsou dlouhá doba a pro případný vstup ČSSD do nějaké jiné vládní konstelace hovoří minimálně dva pádné argumenty.
Nalovit hlasy, chopit se moci a přerozdělovat prostředky Za prvé, povaha české politiky je čím dál tím víc „feudálně-kapitalistická“: politik de facto hájí zájmy určitých ekonomických či mafiánskoekonomických struktur. Má za úkol přesvědčit voliče, že bude hájit jejich zájmy, nalovit tak hlasy, chopit se moci a začít přerozdělovat prostředky ze státního rozpočtu. Tedy, pokud možno nepozorovaně přelévat peníze z kapes voličů - daňových poplatníků - do kapes spřízněných struktur v pozadí, neboť ty ho ve skutečnosti platí, poskytují mu zázemí, sítě a podporu. A zůstane-li sociální demokracie další tři roky v opozici, bude to už v součtu osm let, a zadlužená partaj tak může snadno přijít na buben. Kmotři (kteří zdaleka nejsou specialitou ODS) se totiž raději zachytí jinde anebo si nechají vyrobit nějaký marketinkový produkt na jedno použití, třeba nějaké levicovější Věci veřejné.
Druhý důvod souvisí s jediným opravdovým volebním vítězstvím Jiřího Paroubka -s krajskými volbami v roce 2008. Od té doby drží sociální demokraté třináct ze čtrnácti krajů, po komunálních volbách v Praze pak mají v hrsti krajů třináct a půl. Ovšem rozpočtově kraje moc samostatné nejsou, a chtějí-li si stávající hejtmani udržet posty, musejí se před voliči v roce 2012 něčím pochlubit, zpravidla nějakou dobře viditelnou výstavbou. Což se však bez dobrých vztahů s centrální vládou v Praze neobejde. Závislost krajů na vládě byla pěkně patrná po loňských parlamentních volbách. Sotva hejtmani zjistili, že jejich strana vládu nesestaví, ze dne na den odpískali veškeré formy refundace zdravotnických poplatků, vědouce, že pokračování protipoplatkového tažení dovede jejich kraje k bankrotu. Právě od hejtmanů tudíž může vzejít posjezdový tlak na vstup ČSSD do vlády, bez ohledu na to, kdo z obou žhavých kandidátů zvítězí.
Pomineme-li variantu všenárodní duhové koalice (všichni kromě komunistů), nabízejí se v zásadě pouze dvě možnosti politické koaliční vlády za účasti ČSSD, a při žádné z nich by sociálním demokratům do smíchu příliš nebylo. Mohli by totiž buď vystřídat ODS v současné vládní sestavě, anebo spolu s ní i na celostátní úrovni zopakovat pražský magistrátní vzoreček.
První variantě by bránily přece jen velké programové rozdíly mezi ČSSD a TOP 09, jakož i obava „topky“, že „zrádná aliance“ s úhlavním levicovým nepřítelem ji připraví o voliče. Mohla by však takto přece jen získat pražský primátorský stolec pro Zdeňka Tůmu, a tím celou akci ideově zaštítit bojem proti „nenapravitelně zkorumpované“ ODS. Ovšem tento tah by ČSSD a TOP 09 nemohly odehrát samy, potřebovaly by třetího do party, tedy Věci veřejné. A kdo ví, jestli by se „véčkům“ chtělo, a pokud ano, po dosavadních zkušenostech s jejich působením ve vládě by se asi moc nechtělo ČSSD.
Zopakování pražského magistrátního vzorečku na centrální úrovni by mohlo být o něco stabilnější, určitě by se líbilo panu prezidentovi i řadě vlivných lobbistů v pozadí. Zdůvodnění by se také našlo: dosažení politické stability, klid na práci, boj s dopady ekonomické krize, prosazení změn volebních zákonů či zavedení důchodové reformy takových parametrů, aby nehrozila jejich změna po každé výměně vládní sestavy.
Avšak následky v podobě poklesu voličské přízně pro obě strany by byly patrně fatální. Zdá se tedy, že ani po sjezdu ČSSD se možnosti konstruktivního vyslovení nedůvěry Nečasově vládě fakticky nerozšíří, poněvadž sociální demokracie by na nich již ze střednědobého hlediska mohla hodně tratit. Ale lobbisté v pozadí i ambice některých politiků na tři čtyři roky dopředu často nedohlédnou, neboť jim zatemní zrak vidina aktuálního zisku. A především z tohoto důvodu dnes nelze předem vylučovat skoro žádnou myslitelnou variantu, byť by se nyní jevila jako hodně krkolomná.
***
Od sociálnědemokratických hejtmanů může vzejít posjezdový tlak na vstup ČSSD do vlády, bez ohledu na to, kdo z obou žhavých kandidátů zvítězí
O autorovi| JOSEF MLEJNEK JR. politolog e-mail: josefmlejnek@seznam.cz
