Seriál vznikl v Izraeli a úspěšná byla i jeho americká verze. Většina děje se odehrává na terapeutických sezeních vedených hlavním hrdinou, jehož v české verzi hraje Karel Roden.
* LN Poprvé v životě pracujete na televizním seriálu. Zajímavá zkušenost?
Strašně zajímavá. Pracuji na dvacetihodinovém dramatickém tvaru, který má – navzdory délce – pevnou strukturu, nedá se v něm nic prohazovat. Pro člověka, který byl zvyklý pracovat na ploše dvouhodinového filmu, je to úplně nová zkušenost. Je to zajímavé i tím, jak je ten tvar odvážný – předpokládá, že diváka zaujme to, jak spolu dva lidé mluví u stolu.
* LN Vaše dosavadní filmy byly výrazně autorské, při práci na seriálu jste součást týmu. Byla tahle změna snadná?
Já jsem se s projektem a způsobem, jakým jsou postavy napsané, ztotožnil. Přišlo mi to blízké věcem, které sám dělám, bez ohledu na to, že původní látka je výsledkem práce několika lidí v Izraeli. V seriálu je pět příběhových linií – podle pacientů, kteří za hlavním hrdinou chodí. Jednu linii jsem ve scénáři upravoval. V Izraeli jsem se také setkal s Hagaiem Levym, který je původním autorem, docela jsme se spřátelili.
* LN Je obtížné látku, která vznikla v Izraeli, přenést do českých podmínek?
V Izraeli je terapie daleko rozšířenější než v Česku, má tam velikou tradici. Hagai říká, že v té zemi každý prošel nějakým traumatem – buď v kibucu, nebo ve válce, kterou tam během tříleté vojenské služby každý zažije. Někteří mají trauma z obojího. Na terapii tam chodí spousta lidí, kdežto v Česku je to jenom malá skupina.
* LN Konzultovali jste scénář s nějakým terapeutem?
Ano, chtěl jsem, aby bylo jasné, jaký typ terapie se vlastně na obrazovce odehrává. V našem případě je to takzvaná rogeriánská terapie, založená na vztahu mezi terapeutem a klientem, který má být léčivý. Není tolik založená na odpovědích a otázkách. Je to dlouhodobá terapie, která trvá několik měsíců. Náš hrdina se zároveň chodí radit ke kolegyni, ta zase pěstuje kognitivněbehaviorální terapii, což jsou spíš takoví ti rádci.
* LN Změnila práce na seriálu váš vztah k terapii?
Ani ne, mě tyhle věci vždycky zajímaly. Začal jsem víc věřit určité formě dialogu... To, co tady dělám, je vlastně klasické divadlo, zabírané filmovým způsobem.
* LN Když se vrátíme k přenášení postav z jednoho prostředí do druhého, vyžadovalo to změnit něco víc než jen okolnosti životů hlavních postav? Musejí ti lidé také v něčem jinak myslet, jinak mluvit?
Změn tohoto typu jsme museli dělat překvapivě málo. Původní autoři postavy vybrali a napsali tak dobře, že bylo potřeba měnit jenom tak dvacet procent věcí. Pokud je jeden pacient voják, tak v české verzi sloužil asi někde jinde než v Izraeli. Jinak zde vystupují třeba mladá dívka, která se snaží prosadit ve vrcholovém sportu, manželský pár v němž žena se do hrdiny zamiluje a on je přesvědčený, že tento tzv. přenos dokáže terapeuticky vyřešit. Podle stejné předlohy vznikl i americký seriál, ani v něm není oproti izraelské předloze moc změn. Byl jsem v Izraeli jenom jednou. Musím říct, že jsem se tam cítil velmi dobře, ta země mi připadala velmi pragmatická, má nohy na zemi. Každodenní problémy se řeší hodně rychle a operativně, lidé mi přišli hodně blízcí. Když přijedu do Spojených států, některým věcem vůbec nerozumím – počínaje pruderností, konče prohlídkou na letišti. V Izraeli jsem měl pocit, že všemu rozumím.
* LN Lákalo by vás zkusit nějaký seriál vymyslet sám?
Lákalo, ale je to těžké. Je těžké vymyslet dějovou strukturu, která by šla přes několik epizod nebo i několik desítek epizod. A hodně těžké je takový projekt uplatnit. Hagai mi vyprávěl, jak dlouho musel za svoje peníze točit pilotní díly, které bezúspěšně nabízel místním televizím. Trvalo dlouhou dobu, než to nějaká přijala. Jeho sérii dnes přejímají televize po celém světě, ale cesta k tomu vůbec jednoduchá nebyla. Na druhou stranu chápu, že lidé, kteří viděli pilotní díl, v němž byli jen dvě povídající si postavy, nevěřili, že by něco takového mohlo fungovat čtyřicet dílů.
* LN Sledujete nějaké seriály?
Ne. Ani české, ani cizí. Viděl jsem jenom nějaké ty Červené trpaslíky a Jistě, pane ministře.
