Kdyby se uskutečnilo mistrovství EU ve stávkách, Řecko a Francie by patřily k jasným vítězům. V reakci na škrty nebo na změny v důchodovém systému v obou zemích vyšly do ulic miliony lidí. Přesto je mezi těmito státy velký rozdíl – Řekové pochopili vážnost situace.
I přes to, že řecká vláda musela čelit rozzuřeným davům před svým sídlem, dokázala situaci ustát a zastavit rostoucí deficit rozpočtu. Také reformy na trhu práce by byly před několika lety naprosto nemyslitelné. Naopak Francouzi si stále neuvědomují, že rostoucí dluh je pro ně větší hrozbou než o dva roky odložený důchod. Navíc tato změna je banální v porovnání se škrty, kterými si bude muset projít Řecko či Španělsko. A pokud chce Francie uzdravit veřejné výdaje, čekají ji ještě razantnější opatření. Možná je potřeba opravdu hluboké finanční krize, aby si Francouzi uvědomili, jak Margaret Thatcher kdysi prohlásila, že „není jiná alternativa“.
Minimální mzda škodí
Tři ze čtyř koaličních stran si před volbami uvědomovaly negativní dopady minimální mzdy na trh práce a hovořily o nutnosti jejího zrušení či úpravy.
Odvážná předvolební gesta jsou zapomenutou minulostí, což vláda potvrdila opatřením, kterým se přiblížila vládě předchozí: schválila zvýšení minimální mzdy o tři procenta, od ledna bude nejnižší mzda 317 eur.
V Česku se minimální mzda nezměnila od ledna 2007.
Vláda by přitom minimální mzdu nemusela zvyšovat vůbec. Studie z celého světa ukazují, že minimální mzda snižuje zaměstnanost nízkopříjmových skupin. Je to právě uměle zvýšená cena nejlevnější práce, která funguje jako bariéra pro vstup na trh práce.
Minimální mzda je nástrojem zvyšování příjmů a ochrany míst dobře organizované zájmové skupiny zaměstnanců (odbory) na úkor nijak neorganizované velké skupiny nezaměstnaných.
