„Školám je třeba dát větší autonomii, aby mohly fungovat jako podnik a spolupracovat se soukromým sektorem“, říká prezident Sdružení průmyslu a dopravy Jaroslav Míl („Co bude dál? Důchodová reforma“, LN 16.8.).
Mně se sice hlavou motá jiný výrok, cosi o tom, že škola by měla být především dílnou lidskosti. Myslím dokonce, že výrok dnes aktuálnější než kdykoliv v minulosti, soudě alespoň podle stále častějších stesků na rostoucí násilí v žákovských škamnách. Ale nejsem ekonom, a tak si netroufám na patřičné úrovni polemizovat s představou, že škola, aby vůbec ospravedlnila svou existenci, se musí transformovat na jakousi filiálku nejbližšího podniku. Snad dokonce financovanou podle toho, jak tomu podniku napomáhá v jeho výdělečné činnosti. Nebo přinejmenším, jak přesně se trefí do právě panující představy o ideálním zaměstnanci. Ani se neodvažuji zeptat, co pak, když jiný podnik má o ideálním zaměstnanci jinou představu.
Tolik ale tuším, že se to týká především škol s těmi dospělejšími pracovními silami, pardon, školáky. Ale když už se tak vracíme k těm nostalgickým představám o prioritě (ekonomické) základny před nadstavbou, navrhuji pro ty malé, kteří zatím nemohou „spolupracovat“ na požadované úrovni, aby aspoň zase začali chodit třeba na školní bramborové brigády. A co děti takto vydělají, mohlo by se školám strhnout z rozpočtu, a zase tak nějakou tu korunku na tom zbytečném školství ušetřit.
