Těžko říct, která z těch zemí se ke svým teenagerům chová bezohledněji. V každém případě má ale rakouská cesta větší šanci rozšířit se dál, koneckonců současná polská vládní garnitura před sebou dost možná nemá dvakrát dlouhou cestu. Zato obě rakouské vládní strany – socialisté a lidovci – jsou věčnější než věčné.
A co Češi, nemohli by se poučit? Nepřineslo by snížení hranice, od níž je možné uplatnit volební právo, protilék na volební paty? Asi ne, ale legrace by to být mohla. Uzákonění nové věkové hranice by také přispělo k – řekněme – větší transparentnosti tuzemské politiky. Svůj hlas by ve volbách konečně dostali lidé, jejichž reálný věk se kryje s mentálním věkem většiny politické reprezentace (laciná poznámka, těžko si ji však neodpustit).
Každopádně by takový krok přinesl další zkvalitnění předvolební kampaně – máloco skýtá jímavější pohled než vrcholný politik, když se snaží mládeži dokázat, jak moc jí rozumí. Lze tedy čekat vášnivé spory o to, kdo bude důsledněji legalizovat marihuanu, případně kdo zavede povinnou maturitu z hraní počítačových her. Nepochopený génius Pavla Němce – architekta nezapomenutelné předsmrtné kampaně Unie svobody – se dočká zasloužené rehabilitace.
Samoúčelné televizní přenosy jednání o podobě vlády už nebudou ze sněmovny, ale z vířivé vany, náležitě proškolení politici se budou oslovovat obligátním „woe“ a tvářit se, že se jim líbí hip hop. Pokud současná kultura veřejného života trpí tím, čemu se v Británii říká dumbing down, tedy blbnutím, je volební právo pro, korektně řečeno, adolescenty přesně to, co je potřeba zavést. Přinejmenším pak člověk bude ušetřen ataků vzteku, ve chvílích, kdy mu připadá, že k němu strany přistupují jako k děcku – bude to přece kvůli nim, „dětem“.
Dva přístupy aneb od zdi ke zdi
Zamknout mládež po setmění doma a dát jí volební právo může působit jako dva ostře protikladné přístupy. Nemusí to ale tak být, obojí představuje svého druhu útok na mládí – na jednu stranu mytizované, na druhou obávané (o máločem si lidé čtou raději než o tom, co za monstra jsou dnešní děti – mají přitom samozřejmě na mysli děti jejich sousedů). Někdo ho chce dostat z dohledu, jiný mu chce vnucovat dospělé starosti a odpovědnost, udělat z něj komplice.
Z toho vyplývá podivně protichůdný postoj k dětem, který se v západním světě tak rozmáhá. Na jednu stranu je hyperochranářský, projevuje se nesmyslnou a v jádru tragickou snahou eliminovat všechna rizika, byť by byla sebevíc imaginární. Lidé jsou schopni se hystericky bít za svoje potomky i v těch nejbanálnějších situacích, odhalovat křivdy a hledat viníky i tam, kde to nemá význam (typický je v tom ohledu případ amerického právníka, který žaloval střední školu, kam chodila jeho dcera, za to, že se tam o cenu pro nejlepší studentku musela dělit ještě s někým jiným). Udržovat si iluzi kontroly nad světem a osudem. A pokud se ten svět kontrolovat nechce dát, tak je tam alespoň nepustit.
Zároveň je po těch bedlivě střežených dětech potřeba požadovat co nejdospělejší chování. Zbavit je iluzí o tom, že na některé věci by mohly mít třeba ještě dost času, že času je vlastně vůbec docela dost. Přivést je k vědomí, že všechno se rozhoduje „právě teď“, že nedostanouli se na tu správnou školu, nebude to už možné nikdy napravit, že před sebou mají vážný úkol – naplnit představy rodičů. A to se flákat nedá. Americká novinářka Sandra Tsing Lohová popisuje, jak při návštěvě jednoho elitního předškolního zařízení potkala mladé rodiče, jejichž potomek tam byl právě přijat. Otec se jí svěřil, že se v něm perou dvě emoce; na jednu stranu byl nadšen, na druhou si zoufal nad tím, kolik času synek promarnil v době, kdy byl ponechán napospas sám sobě a jeho výchovu neměli v rukou ti nejpovolanější odborníci. Klukovi byl rok.
Potomstvo se ovšem může konejšit nadějí, že přežije-li tuto výchovu, jednou se dočká a vstoupí do infantilizovaného světa dospělých a to ukradené dětství si bude moci naplno užít. Tam už se budou muset podvolovat jedinému tlaku – působit mladě. Jednou za čtyři roky se pak ty předčasně zestárnuvší děti a zastydlí dospělí budou moci sejít u voleb, z nichž – k jejich velikému překvapení a lítosti – zase vzejde naprosto odpovídající reprezentace.
