Obsahují jen jeden jediný fór v podání starých mistrů i mladých rebelů, mužů i žen. Tutéž anekdotu vypráví mim posuňky, břichomluvec za pomoci loutky i iluzionista s balíčkem karet, komedianti při tom stojí na pódiu klubu, v televizním studiu i v šatně, vedou o něm dalekosáhlé filozofické diskursy i ryze praktické úvahy nad gestem, jímž je nutno doprovodit pointu.
Nejfantastičtější na tom je, že taková pozornost a péče je věnována vtipu naprosto pitomému a neuvěřitelně sprostému. A že tyto jeho vlastnosti nikdo nepopírá. Vypráví se jednoduše: na začátku musíte říci, že do kanceláře divadelního agenta vejde muž (žena či dítě) a nabízí unikátní rodinné varietní vystoupení.
„Tak mi ho předveďte,“ vyzve ho/ji/je agent. V té chvíli se anekdota musí vydat individuální cestou toho, kdo ji vypráví. Musí z hlubin svého podvědomí vykutat co nejperverznější popis toho, co by mohl tatínek, maminka a různě staré děti (a s nimi třeba gorila, osel a šedesát liliputánů) agentovi předvádět. Nejde o běžný typ vulgarity, vypravěč vtipu musí bojovat se svými limity, překračovat hranice morálky a vkusu, urazit vše, co je svaté jak společnosti, tak jemu samému.
Co komik, to metoda. Jedni vrší popisy předváděných sexuálních úchylek, chrlených zvratků a fekálií v nekonečném proudu řeči, který může trvat prý i víc než devadesát minut, druzí jen přednesou krátkou dadaistickou báseň, v níž rodina třeba krátce zažongluje devíti zapálenými sloními penisy.
Eddie Izzard znásobil šok tím, že sadu nechutností šišlavě vyprávěl svému párměsíčnímu miminku, křehká Sarah Silvermanová s kamennou tváří přehrála tragickou zpověď dívky, která byla v dětství součástí onoho pekelného čísla a léčí se u psychiatra. Sotva vypravěči dojde dech, sotva má pocit, že došel, kam mu odvaha stačila, zamíří k pointě. Agent, kterému ukázka takového výstupu přirozeně vyrazila dech, se nervózně zeptá na to, jak se číslo jmenuje. „Říkáme si ,Aristokrati,“ zní odpověď.
Je to vtip, jaký neměl přijít na veřejnost. A není ani moc vtipný. Byl vyprávěn desítky let zrcadlu v šatně, když se komik rozcvičoval před vystoupením, a kolegům, když chtěl předvést, co umí. Až do chvíle, kdy se komik Gilbert Gottfried pokusil pár týdnů po 11. září 2001 rozesmát vynervované Američany žertem o letadlech, ale nikdo se ani neuchechtl.
Proto se nadechl a vztekle jim vpálil celé Aristokraty, incest, zvratky i moč. A následovala obrovská a úlevná salva smíchu. Zřejmě stejná, jako když jsme si včera s dalšími mediálními mrdkami pouštěli Čtvrtníčka s Lábusem ve velmi aristokratickém ,Ivánku, kamaráde‘. Aristokrati se zabydleli v televizi, na divadle i v reality show. Co si ale teď komici říkají tajně v šatně... Doufám, že nějaké vtipy o letadlech.
Nejfantastičtější na tom je, že taková pozornost a péče je věnována vtipu naprosto pitomému a neuvěřitelně sprostému. A že tyto jeho vlastnosti nikdo nepopírá. Vypráví se jednoduše: na začátku musíte říci, že do kanceláře divadelního agenta vejde muž (žena či dítě) a nabízí unikátní rodinné varietní vystoupení.
„Tak mi ho předveďte,“ vyzve ho/ji/je agent. V té chvíli se anekdota musí vydat individuální cestou toho, kdo ji vypráví. Musí z hlubin svého podvědomí vykutat co nejperverznější popis toho, co by mohl tatínek, maminka a různě staré děti (a s nimi třeba gorila, osel a šedesát liliputánů) agentovi předvádět. Nejde o běžný typ vulgarity, vypravěč vtipu musí bojovat se svými limity, překračovat hranice morálky a vkusu, urazit vše, co je svaté jak společnosti, tak jemu samému.
Co komik, to metoda. Jedni vrší popisy předváděných sexuálních úchylek, chrlených zvratků a fekálií v nekonečném proudu řeči, který může trvat prý i víc než devadesát minut, druzí jen přednesou krátkou dadaistickou báseň, v níž rodina třeba krátce zažongluje devíti zapálenými sloními penisy.
Eddie Izzard znásobil šok tím, že sadu nechutností šišlavě vyprávěl svému párměsíčnímu miminku, křehká Sarah Silvermanová s kamennou tváří přehrála tragickou zpověď dívky, která byla v dětství součástí onoho pekelného čísla a léčí se u psychiatra. Sotva vypravěči dojde dech, sotva má pocit, že došel, kam mu odvaha stačila, zamíří k pointě. Agent, kterému ukázka takového výstupu přirozeně vyrazila dech, se nervózně zeptá na to, jak se číslo jmenuje. „Říkáme si ,Aristokrati,“ zní odpověď.
Je to vtip, jaký neměl přijít na veřejnost. A není ani moc vtipný. Byl vyprávěn desítky let zrcadlu v šatně, když se komik rozcvičoval před vystoupením, a kolegům, když chtěl předvést, co umí. Až do chvíle, kdy se komik Gilbert Gottfried pokusil pár týdnů po 11. září 2001 rozesmát vynervované Američany žertem o letadlech, ale nikdo se ani neuchechtl.
Proto se nadechl a vztekle jim vpálil celé Aristokraty, incest, zvratky i moč. A následovala obrovská a úlevná salva smíchu. Zřejmě stejná, jako když jsme si včera s dalšími mediálními mrdkami pouštěli Čtvrtníčka s Lábusem ve velmi aristokratickém ,Ivánku, kamaráde‘. Aristokrati se zabydleli v televizi, na divadle i v reality show. Co si ale teď komici říkají tajně v šatně... Doufám, že nějaké vtipy o letadlech.
