Zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie v evropských státech třikrát i vícekrát během třinácti let je docela výzva, zejména vezmemeli v potaz mentální nastavení vůči čistým technologiím.
Jsou drahé a nespolehlivé, říkají jedni. Chceme vytěžit, co to jde, z našich „špinavých“ zdrojů, jež máme ještě na sto let, říkají druzí, a obě skupiny se často sejdou v otázce, proč my – rozuměj Evropané – když ne oni, rozuměj další státy, které sdílejí jednu a tutéž planetu.
Skepse je tedy už na začátku dost a plán je to skutečně ambiciózní. Nicméně představme si, že svůj závazek myslí evropské státy vážně. Že nezačnou dohodu hned zítra zpochybňovat a zodpovědně se zamyslí, jak dát obnovitelným zdrojům šanci. Je tu nějaké riziko?
Je. Dohoda je totiž bohužel tradiční unijní kompromis. Aby se uspokojili všichni, musely se obrušovat hrany, vymýšlet únikové cesty, hledat nejlépe vyhovující slova.
Výsledkem je, že každá země bude vlastně pánem nad tím, kolik energie z čistých zdrojů bude čerpat. V pořádku, protože tahle zodpovědnost náleží národním vládám. Jenže co když se stane, že si drtivá většina zemí zvolí deseti- dvanáctiprocentní limit?
Jak potom unie dosáhne kýžených dvaceti? Šéfovi Evropské komise Josému Barrosovi se při téhle představě musí pořádně potit čelo. Pokud totiž nebude jak dostatečně racionální, tak dostatečně pevný, může „obnovitelná“ strategie dopadnout stejně jako její „lisabonská“ sestra – nijak.
Ještě jedna poznámka. Premiér Topolánek si poprvé vyzkoušel, jak vypadá unijní schůzka, na níž se tvrdě vyjednává. Začal tím, že plán je „nepřijatelný“ a vymění ho jedině za jaderné fórum v Praze. Skončil tím, že plán přijal a fórum nezískal. Nezískal skalp. Slovíčkařil. Na tom není vůbec nic špatného.
Dělají to všichni, protože vyjednávání mezi sedmadvaceti Topolánky tak jednoduše vypadá. Jen by bylo dobré pro příště vynechat zákopovou válku, kdy se nejdříve bouchá pěstí do stolu, aby se poté odcházelo v klidu, přičemž k rozklíčování náhlé piruety aby měl člověk mikroskop.
