Auto, které nelétá

„Zdroje z NATO“ reportérům listu také sdělily, že americký program bude ochraňovat většinu Evropy, kromě té jihovýchodní. Ta, aby byla chráněna před potenciální íránskou hrozbou, by musela být zaštítěna jiným typem deštníku - proti raketám středního a krátkého doletu.

Tyto informace jsou překvapivé asi tak, jako že „auto, které jste si zakoupili, nelétá“.

Protiraketový deštník tak, jak je na papíře koncipován, je označovaný jako mnohovrstevný. Ne nadarmo. Má mít tři části, které mají vzájemně spolupracovat - obranu proti balistickým raketám ve startové, střední a konečné fázi. Obrana proti balistickým raketám ve střední fázi letu (jejíž součástí má být radar v Česku a základna v Polsku) je určena k likvidaci střel opouštějících atmosféru, tedy mezikontinentálních či dlouhého doletu.

K tomu, aby Írán zasáhl třeba Turecko, nepotřebuje ani jednu raketu tohoto typu. Pokud by si ale chtěla s Tureckem vyřídit účty třeba Severní Korea, situace by byla odlišná. To vyplývá z geografické reality.

Pokud tedy má být určité území chráněno proti všem typům raketového ohrožení, je nutné mít systémů více. A od devadesátých let se na nich pracuje. Jde o systémy, o nichž hovořil Jaap de Hoop Scheffer a které označoval jako „ochranu bojiště“ a které by mohly zaštítit jihovýchod Evropy.

A NATO, podle slov generálního tajemníka, má zájem tyto systémy budovat.

Fakt ale je, že NATO je rozděleno. Nikoli kvůli tomu, že některá země může být pokrytá nějakým systémem, a druhá nikoli. Problémem je to, že protiraketová obrana není pro evropské politiky vesměs prioritou i přesto, že hovoří o možném ohrožení Evropy.

Země v NATO jsou tedy spíše rozděleny na ty, které si myslí, že protiraketová obrana může být prospěšná, a na ty, které si to nemyslí. Škoda, že generální tajemník nemluvil o tom, kdo je ochoten budovat a přispívat, a kdo nikoli. V tom je v tuto chvíli zakopaný pes, nikoli v pokrytí.