Učinit z víz politikum, volební téma, byl nesmysl, prvoplánově hloupý pokus vytáhnout ze zahraniční politiky něco, na čem by se dalo uhrát pár hlasů.
A tak ministr uznal za nutné mluvit o zavedení víz vůči Kanaďanům, protože vždyť přece oni je po nás požadují. Navíc nejsou žádná supervelmoc jako Spojené státy, takže na ně můžeme s hrubou záplatou, s kterou si na Washington netroufneme.
Pár týdnů po Kanadě Spojené státy, přijetí u ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové a zase víza. A nic.
V té chvíli už asi Svoboda věděl, že je dohráno a že víza sice možná zrušena budou, ale jen pro jednu středoevropskou zemi. Polská lobby totiž zase jednou zafungovala, když senátorka s příznačným jménem Barbara Mikulski předložila dodatek imigračního zákona.
Ten umožňuje pod přesně stanovenými podmínkami zrušit víza pro státy EU. Náhodou, nikoli náhodnou, těmto podmínkám vyhovuje jediný stát. Polsko. Spojené státy ocenily věrného spojence, dalo by se říci.
Poláci skutečně věrným spojencem byli a jsou. Po dlouhá léta. Dvě velké zkoušky posledních let, Kosovo a Irák, potvrdily, že Poláci nejen chtějí být (jako mnozí další) pod ochrannými americkými křídly, ale když je zle, pomohou, jak mohou.
To, že Poláci mají pod svým velením celou třetinu Iráku, není náhoda. Stejně jako podmínka v imigračním dodatku - nejméně 300 vojáků nasazených právě v irácké válce. Podmínka šitá na míru pro Polsko.
Ale aby bylo jasno, jen o věrnosti to není. Slovensko pod Mikulášem Dzurindou je věrné úplně stejně a vojáků na počet obyvatel má v Iráku skoro stejně jako Poláci.
Jenže na rozdíl od té polské slovenská lobby v USA téměř nefunguje, podobně jako je slabá lobby česká. To, že na polské ambasádě dělá desetkrát víc lidí než na naší, je také příznačné.
I když ani Poláci ještě nemají vyhráno, jsou od zrušení víz na krok. Svoboda na hony. Svoji předvolební vízovou kampaň prohrál. Už dva týdny před volbami.
