Čas od času se ovšem stane událost blížící se zázraku a objeví se okolnosti, které nedogmatického pozorovatele přinutí z výše uvedeného pravidla učinit výjimku. S trochou na uzdě držené hrdosti si tedy přiznejme, že překvapivě často se rozumných prohlášení - a dokonce i kroků - dopouští správce naší státní kasy Miroslav Kalousek.
Naposledy se tak stalo na společném zasedání českého a unijního parlamentu, kdy doslova v jámě lvové vyzval k rozpočtové umírněnosti a principiálně odmítl výzvy směřující k posílení obchodního protekcionismu.
Odhlédněme od Kalouskových osobních či politických motivací a zkusme se podívat na jeho výzvy v širším kontextu.Mezi ekonomy panuje na teoretické rovině relativní shoda, že obecně je možné souhlasit s vyrovnaným rozpočtem, resp. šetrným hospodařením. V době blížící se či již akcelerující hospodářské krize jsou však taková stanoviska vydávána za akademická cvičení zcela odtržená od reality, jejichž naplňování by ohrozilo ekonomiku na dlouhá léta dopředu. Dnes je třeba utrácet, a když není z čeho, na utrácení si půjčit. Přesněji na další utrácení si znovu půjčit.
Ještě větší shoda panuje v názoru, že pro státní hospodaření platí z logiky věci jiná pravidla než pro jednotlivce omezeného vlastní peněženkou. Ten je nucen řídit se všem srozumitelnými, po staletí takřka neměnnými zásadami -když utratím víc, než vydělám, tak mi vznikne dluh. Ten musím někdy splatit a při svém budoucím chování s tím musím počítat. Ze svého budoucího příjmu tak musím část prostředků ukládat, abych svůj dluh včas splatil, protože jinak budu muset zaplatit mnohem víc, byť třeba o něco málo později.
Když primitivní poučky neplatí
Standardní pohled na hospodaření s veřejnými prostředky říká, že tyto primitivní poučky neplatí a ztrácí se mezi narůstajícím počtem nul kumulovaného veřejného dluhu. Kdo dnes nesouhlasí s dalším nárůstem zadlužení veřejných rozpočtů jako způsobem řešení, či aspoň zmírnění krize, bývá okamžitě označen za tržního fundamentalistu. Jejich rady, jak všichni víme, se hodí pouze do starých učebnic a v praxi k ničemu nejsou. A navíc žerou děti.
Nikdo zatím nedodal věrohodné argumenty, proč by měla pro hospodaření s velkými balíky peněz platit jiná pravidla než ta, kterými se musí řídí každý z nás, nechce-li se ocitnout v obtížně a bolestivě řešitelných problémech. Současné „startování“ ekonomiky prostřednictvím dalšího nárůstu veřejného dluhu zcela jistě nebude řešením. Je smutnou skutečností, že zatím vždy - a autor těchto řádků se skutečně přiznává k tomu, že jako ekonomický historik nezná výjimku -podobná politika znamenala pouze hrnutí problémů před sebou a jejich mnohem nákladnější řešení v budoucnosti.
Navíc je velmi pravděpodobné, že některé dnešní ekonomiky již skutečně brzy narazí na strop ochoty či schopnosti věřitelů poskytovat státu jako po krk zadluženému subjektu další prostředky. Stejně jako člověku, o němž se všeobecně ví, že má obrovské dluhy, které nesplácí, nikdo soudný další peníze nepůjčí. Dokonce i nový americký prezident před několika dny tichým hlasem přiznal, že není vůbec jisté, že se pro financování schváleného balíku pomoci najdou dostatečně ochotní věřitelé.
Vzpomeňme si na Argentinu
Vrátíme-li se o pár měsíců zpět, vzpomeneme si na dnes již upozaděný termín finanční krize. Nikdo nechtěl nikomu půjčit, protože se obával budoucí schopnosti splácet. Dovede si někdo představit, až americké ministerstvo financí bude nuceno prohlásit, že dejme tomu polovina nově emitovaných dluhopisů nenašla kupce, protože ti už nevěří vládě, že by byla za x let schopná dostát svým závazkům? Co to asi udělá s tolik potřebnou důvěrou nejrůznějších ekonomických subjektů?
A nemysleme si, že něco takového se stát nemůže - existují velmi věrohodné signály, že taková situace nastane. A nebude to poprvé. Kdo nevěří, ať tam běží, chtělo by se říct. Třeba do Argentiny. A poptá se tam, jak že to přesně bylo před několika málo lety.
Buďme proto rádi, že máme takového ministra financí, jakého máme. A zcela výjimečně zapomeňme na předchozí prohřešky a udělme mu veřejnou pochvalu. A uvědomme si, že přebíral úřad po zřejmě vůbec nejhorším ministrovi financí v historii české a československé demokratické státnosti.
Naposledy se tak stalo na společném zasedání českého a unijního parlamentu, kdy doslova v jámě lvové vyzval k rozpočtové umírněnosti a principiálně odmítl výzvy směřující k posílení obchodního protekcionismu.
Odhlédněme od Kalouskových osobních či politických motivací a zkusme se podívat na jeho výzvy v širším kontextu.Mezi ekonomy panuje na teoretické rovině relativní shoda, že obecně je možné souhlasit s vyrovnaným rozpočtem, resp. šetrným hospodařením. V době blížící se či již akcelerující hospodářské krize jsou však taková stanoviska vydávána za akademická cvičení zcela odtržená od reality, jejichž naplňování by ohrozilo ekonomiku na dlouhá léta dopředu. Dnes je třeba utrácet, a když není z čeho, na utrácení si půjčit. Přesněji na další utrácení si znovu půjčit.
Ještě větší shoda panuje v názoru, že pro státní hospodaření platí z logiky věci jiná pravidla než pro jednotlivce omezeného vlastní peněženkou. Ten je nucen řídit se všem srozumitelnými, po staletí takřka neměnnými zásadami -když utratím víc, než vydělám, tak mi vznikne dluh. Ten musím někdy splatit a při svém budoucím chování s tím musím počítat. Ze svého budoucího příjmu tak musím část prostředků ukládat, abych svůj dluh včas splatil, protože jinak budu muset zaplatit mnohem víc, byť třeba o něco málo později.
Když primitivní poučky neplatí
Standardní pohled na hospodaření s veřejnými prostředky říká, že tyto primitivní poučky neplatí a ztrácí se mezi narůstajícím počtem nul kumulovaného veřejného dluhu. Kdo dnes nesouhlasí s dalším nárůstem zadlužení veřejných rozpočtů jako způsobem řešení, či aspoň zmírnění krize, bývá okamžitě označen za tržního fundamentalistu. Jejich rady, jak všichni víme, se hodí pouze do starých učebnic a v praxi k ničemu nejsou. A navíc žerou děti.
Nikdo zatím nedodal věrohodné argumenty, proč by měla pro hospodaření s velkými balíky peněz platit jiná pravidla než ta, kterými se musí řídí každý z nás, nechce-li se ocitnout v obtížně a bolestivě řešitelných problémech. Současné „startování“ ekonomiky prostřednictvím dalšího nárůstu veřejného dluhu zcela jistě nebude řešením. Je smutnou skutečností, že zatím vždy - a autor těchto řádků se skutečně přiznává k tomu, že jako ekonomický historik nezná výjimku -podobná politika znamenala pouze hrnutí problémů před sebou a jejich mnohem nákladnější řešení v budoucnosti.
Navíc je velmi pravděpodobné, že některé dnešní ekonomiky již skutečně brzy narazí na strop ochoty či schopnosti věřitelů poskytovat státu jako po krk zadluženému subjektu další prostředky. Stejně jako člověku, o němž se všeobecně ví, že má obrovské dluhy, které nesplácí, nikdo soudný další peníze nepůjčí. Dokonce i nový americký prezident před několika dny tichým hlasem přiznal, že není vůbec jisté, že se pro financování schváleného balíku pomoci najdou dostatečně ochotní věřitelé.
Vzpomeňme si na Argentinu
Vrátíme-li se o pár měsíců zpět, vzpomeneme si na dnes již upozaděný termín finanční krize. Nikdo nechtěl nikomu půjčit, protože se obával budoucí schopnosti splácet. Dovede si někdo představit, až americké ministerstvo financí bude nuceno prohlásit, že dejme tomu polovina nově emitovaných dluhopisů nenašla kupce, protože ti už nevěří vládě, že by byla za x let schopná dostát svým závazkům? Co to asi udělá s tolik potřebnou důvěrou nejrůznějších ekonomických subjektů?
A nemysleme si, že něco takového se stát nemůže - existují velmi věrohodné signály, že taková situace nastane. A nebude to poprvé. Kdo nevěří, ať tam běží, chtělo by se říct. Třeba do Argentiny. A poptá se tam, jak že to přesně bylo před několika málo lety.
Buďme proto rádi, že máme takového ministra financí, jakého máme. A zcela výjimečně zapomeňme na předchozí prohřešky a udělme mu veřejnou pochvalu. A uvědomme si, že přebíral úřad po zřejmě vůbec nejhorším ministrovi financí v historii české a československé demokratické státnosti.
