Nemohu pochopit akci, kterou najdete na www.cenyalfredaradoka pod titulkem „Ceny Alfréda Radoka – hlasování“. Dočtete se tam, že letos „poprvé bude udělena Cena diváků za největší zážitek z divadelního představení. Podpořte „své“ divadlo,“ píše se dál. Můžete esemeskovat, korespondovat, telefonovat. Musíte uvést název inscenace, divadla, ve kterém byla uvedena, své jméno, příjmení, adresu, kontaktní údaje (telefon, e-mail).
A přichází vyvrcholení: „Z tohoto prvního kola ankety vzejde 5 finálových premiér, které postoupí do druhého kola hlasování. Druhé kolo proběhne v průběhu přímého přenosu, který bude vysílán 18. 3. 2006 ČT 2. Každá inscenace bude mít svůj kód, který zašlete formou SMS zprávy, a tak jí dáte svůj hlas.“
Teď vážně: chtějí nám divadelníkům ukrást divadlo pod záminkou jeho mediální popularizace. A proměnit to, co je založeno na živém kontaktu člověka s člověkem, na autenticitě prožitku, na rovném pohledu z očí do očí na podfuk, na virtuální realitu. Jenže Vladko byl denně na obrazovce perlustrován, Aneta Langerová před zraky všech zpívala. Ale o čem může národ hlasovat 18. 3. večer? O tom, co naprostá většina neviděla. O tom, že je zbytečné chodit do divadla, protože stačí sedět u televize a dát hlas tomu, kdo bude práskanější. O tom, že jedinec není nic a jen v davu je síla. (Některá divadla již mobilizaci vyhlásila.)
Může mi někdo vysvětlit, co to má společného s mužem tak výjimečným a citlivým jako byl režisér Alfréd Radok? Cen spjatých s jeho jménem jsem si dosud vážil jako odborného ocenění kvality.
