Česky mluvící menšina?

Jsem rád, že se pojem národ vrací do našeho povědomí. Definic národa je ovšem mnoho a v každém je zrnko toho, čím národ skutečně je. Někdy – jako ve zmínce Petrušky Šustrové o Pilsudském – však zahrnuje nesystémově všechno obyvatelstvo na daném území a mluvívá se o národu státním. To může ovšem vést jako třeba v bývalém Uhersku až k útlaku menšinových etnik.
Většinou patří k charakteristickým rysům národa i vlastní jazyk. Ne však vždy, jako třeba u národů anglofonních a frankofonních nebo i v našem sousedství u Němců, Rakušanů a části Švýcarů.
Ztrácet potřebu společného národního povědomí, nebo stydět se dokonce za svou národní příslušnost není nic pokrokového, znamená to naopak ubírat z přirozené rozmanitosti evropského dědictví. Mladí lidé malých národů, což je možné bohužel pozorovat v nemalé míře i u nás, se stále méně zajímají o národní dějiny, vědí toho však, ne vždy jen vlastní vinou, stále méně. Dalo by se proto mluvit někdy spíše než o národě jen o česky mluvící menšině. A to je málo! Neměli bychom mít proto úvahy o potřebě znalosti dějin vlastního národa a potřebě zdravé národní hrdosti hned za projev xenofobního nacionalismu, jak se někdy u nás děje.
Díky paní Petrušce Šustrové za to, že i přes jistou ambivalentnost ve snaze propojit pojmy etnické s pojmy občanskými dala znovu do oběhu pojem národ a všechno, co s tím souvisí.