Přesto, že kolem jeho případu přibývá divných okolností, podezřelých jmen, záhad a neprůhledných příběhů. Jiří Čunek by ale měl, když již neslyší hlas vlastního svědomí, vyslyšet alespoň hlas veřejného mínění a jednat. Když nic jiného, měl by nabídnout premiérovi svou demisi.
Zde dokonce ani nejde o to, jestli Jiří Čunek v onom roce 2002 přijal úplatek, nebo nepřijal úplatek - tím tato věc začala a to řeší policie. Já lidsky přeji panu místopředsedovi, aby se dokázal očistit, ale musím konstatovat, že svým chováním a jednáním v posledních týdnech pan Čunek pokazil, co mohl. Poničil svou důvěryhodnost takovým způsobem, který ohrožuje jeho přijatelnost v politice v obecné rovině a zcela bez ohledu na budoucí výsledky vyšetřování korupční aféry.
Přitom toto vyšetřování může porušovat principy naší ústavnosti: podezřelý sedí ve vládě, tedy orgánu, kterému různými způsoby podléhají orgány činné v trestním řízení, a tudíž tento podezřelý má jiné, unikátní postavení nežli podezřelí v jiných kauzách. On je privilegovaný, a vyšetřování není, a hlavně nemůže být objektivní. Proto to, co se stalo s pokusem zasáhnout do vyšetřování (v zásadě pokusem o znevěrohodněním svědka), je toho zákonitým důsledkem a politickou odpovědnost za to nese v tuto chvíli již předseda vlády.
Dvakrát bylo porušeno vlastní slovo. Poprvé, když Jiří Čunek ohlásil, že požádá senátory o své vydání. Pak to neučinil, v jeho projevu v Senátu nic takového nezaznělo. Podruhé, když slíbil, že nabídne svou demisi v případě, pokud státní zástupce nevyhoví jeho stížnosti proti sdělení obvinění. Zástupce nevyhověl, pan Čunek zůstal, a neudělal dokonce vůbec nic.
Nezahájil ani onu diskusi o svém setrvání ve vládě, o které hovořil nejčastěji.
Kolik to dnes znamená - dvě porušená slova? Cynik by asi mávnul rukou s tím, že porušování vlastního slova je dnes normální model chování, na kterém není nic zvláštního. Ale nelze se na svět dívat pohledem takto relativizujícím všechny hodnoty a obecnou morálku. Pokud má mít politika u občanů alespoň nějakou váhu a pokud má mít důvěru, pokud sami politici nemají soustavně pracovat na ničení demokracie, pak musí každý umět převzít odpovědnost za své činy i za svá slova.
Jiří Čunek by měl chápat politickou odpovědnost za vlastní minulost, kterou neumí převyprávět, aniž by se obratem nenašlo „něco dalšího“ - jednou nepřiznané podnikání, jindy nově nalezené úspory atd. Opravdu toho není málo. A to ještě přibyla snaha přinejmenším podivných lidí uplatit hlavní svědkyni, aby změnila výpověď -ať v tom pan místopředseda vlády prsty má, nebo nemá, je to další z mozaiky velkých podivností, kterých kolem Jiřího Čunka přibývá každým dnem. Minimum, které by se ještě - velmi opožděně, ale přece - vešlo do pojmu standardní politická kultura, by bylo nabídnutí demise premiérovi Mirku Topolánkovi.
Samozřejmě že namístě by byla spíše rovnou demise a dobrovolný odchod z vládní politiky do vyřešení případu, ale alespoň dání funkce k dispozici by znamenalo nutnost politické diskuse o tom, jak s Jiřím Čunkem dál. Pokud by ho premiér ve funkci ponechal, dobrá - kdo chce nést politickou spoluodpovědnost, ten na to má pochopitelně právo. Ale pak by mělo být jasné, že to je věc celé koalice a že ta se za místopředsedu vlády staví jako celek s plným vědomím důsledků pro politickou kulturu země.
Připomínám, že pokud jsem byl předsedou vlády já, ve veřejných funkcích končili lidé na základě pouhého mediálního tlaku. Tedy podobně, jako je tomu v západní Evropě. Avšak stejně nejvýraznější je na celém případu lidský rozměr. V Knize Přísloví (18,12) je tento verš: „Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází pokora.“
Předseda KDU-ČSL by měl zvláště dobře chápat hloubku těchto slov a vědět, nakolik se ho týkají.
Zde dokonce ani nejde o to, jestli Jiří Čunek v onom roce 2002 přijal úplatek, nebo nepřijal úplatek - tím tato věc začala a to řeší policie. Já lidsky přeji panu místopředsedovi, aby se dokázal očistit, ale musím konstatovat, že svým chováním a jednáním v posledních týdnech pan Čunek pokazil, co mohl. Poničil svou důvěryhodnost takovým způsobem, který ohrožuje jeho přijatelnost v politice v obecné rovině a zcela bez ohledu na budoucí výsledky vyšetřování korupční aféry.
Přitom toto vyšetřování může porušovat principy naší ústavnosti: podezřelý sedí ve vládě, tedy orgánu, kterému různými způsoby podléhají orgány činné v trestním řízení, a tudíž tento podezřelý má jiné, unikátní postavení nežli podezřelí v jiných kauzách. On je privilegovaný, a vyšetřování není, a hlavně nemůže být objektivní. Proto to, co se stalo s pokusem zasáhnout do vyšetřování (v zásadě pokusem o znevěrohodněním svědka), je toho zákonitým důsledkem a politickou odpovědnost za to nese v tuto chvíli již předseda vlády.
Dvakrát bylo porušeno vlastní slovo. Poprvé, když Jiří Čunek ohlásil, že požádá senátory o své vydání. Pak to neučinil, v jeho projevu v Senátu nic takového nezaznělo. Podruhé, když slíbil, že nabídne svou demisi v případě, pokud státní zástupce nevyhoví jeho stížnosti proti sdělení obvinění. Zástupce nevyhověl, pan Čunek zůstal, a neudělal dokonce vůbec nic.
Nezahájil ani onu diskusi o svém setrvání ve vládě, o které hovořil nejčastěji.
Kolik to dnes znamená - dvě porušená slova? Cynik by asi mávnul rukou s tím, že porušování vlastního slova je dnes normální model chování, na kterém není nic zvláštního. Ale nelze se na svět dívat pohledem takto relativizujícím všechny hodnoty a obecnou morálku. Pokud má mít politika u občanů alespoň nějakou váhu a pokud má mít důvěru, pokud sami politici nemají soustavně pracovat na ničení demokracie, pak musí každý umět převzít odpovědnost za své činy i za svá slova.
Jiří Čunek by měl chápat politickou odpovědnost za vlastní minulost, kterou neumí převyprávět, aniž by se obratem nenašlo „něco dalšího“ - jednou nepřiznané podnikání, jindy nově nalezené úspory atd. Opravdu toho není málo. A to ještě přibyla snaha přinejmenším podivných lidí uplatit hlavní svědkyni, aby změnila výpověď -ať v tom pan místopředseda vlády prsty má, nebo nemá, je to další z mozaiky velkých podivností, kterých kolem Jiřího Čunka přibývá každým dnem. Minimum, které by se ještě - velmi opožděně, ale přece - vešlo do pojmu standardní politická kultura, by bylo nabídnutí demise premiérovi Mirku Topolánkovi.
Samozřejmě že namístě by byla spíše rovnou demise a dobrovolný odchod z vládní politiky do vyřešení případu, ale alespoň dání funkce k dispozici by znamenalo nutnost politické diskuse o tom, jak s Jiřím Čunkem dál. Pokud by ho premiér ve funkci ponechal, dobrá - kdo chce nést politickou spoluodpovědnost, ten na to má pochopitelně právo. Ale pak by mělo být jasné, že to je věc celé koalice a že ta se za místopředsedu vlády staví jako celek s plným vědomím důsledků pro politickou kulturu země.
Připomínám, že pokud jsem byl předsedou vlády já, ve veřejných funkcích končili lidé na základě pouhého mediálního tlaku. Tedy podobně, jako je tomu v západní Evropě. Avšak stejně nejvýraznější je na celém případu lidský rozměr. V Knize Přísloví (18,12) je tento verš: „Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází pokora.“
Předseda KDU-ČSL by měl zvláště dobře chápat hloubku těchto slov a vědět, nakolik se ho týkají.
|
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce |
