Nebýt otcovských organizací, zpráv o výrocích soudu pro lidská práva ve Štrasburku by v českých médiích výrazně ubylo. Právě na přelomu roku se opět kvůli verdiktům štrasburského soudu připomněly některé smutné příběhy, ve kterých se děti stávají rukojmími.
Zamítavý listopadový verdikt soudu ukončil soudní válku Petra Kotana, které si veřejnost všimla především kvůli potyčce Kotana s bývalou manželkou o přístup k synovi. Ten pak byl hospitalizován na psychiatrii. Lednový verdikt naopak jiným otcům dal naději na další pokračování procesu a předběžně uznal nárok na zhruba 200 tisíc korun za diskriminační průběh soudu. Všichni tito stěžovatelé na „protiotcovské“ verdikty českých soudů mají oporu ve sdružení Spravedlnost dětem. Podle něj nás čekají další české případy ve Štrasburku, protože „jednostranné marxistické deviace českého soudnictví“ jim spravedlnost v Česku nezjednají. Dostoupila tedy i u nás krize rozpadu tradiční nukleární rodiny do svého nejsmutnějšího stádia? Bude pro polovinu rodičů označení „otec“ či „matka“ apriorním předpokladem úspěšné výchovy potomka? Bude se ve Štrasburku dál prát české špinavé prádlo, se kterým si nevíme doma rady?
Batman fandí otcům
Prohra ve Štrasburku ale nemusí být konečnou. Ve Velké Británii je třeba synonymem „boje o otcovství“ organizace Fathers 4 Justice (F4J). Ta se nejnověji objevila na stránkách britského The Sun v souvislosti se zvažovaným únosem pětiletého Lea, syna britského premiéra Tonyho Blaira. Kam až myšlenkově dovedla militantní příslušníky F4J ideologie „boje za otcovství“, se zhrozil i zakladatel organizace Matt O'Connor: „Jsem z toho konsternován. Naším cílem je spojovat otce s jejich dětmi, ne je rozdělovat. Jestli tohle je to, kam moje organizace došla, tak si nad tou zatracenou věcí myji ruce.“
Jenže rozvedený otec O'Connor se nemůže jen tak vyzout z toho, co za tři roky vytvořil. Po prohře ve své soudní při o opatrovnictví založil roku 2003 F4J, a ti brzy zastínili umírněnou organizaci Families Needs Fathers (FNF), která už tři dekády lobbuje za vstřícnější rodičovské a opatrovnické zákonodárství. F4J si ale vybrali cestu mediálních výstřelků, které by jim zajistily potřebnou publicitu. V září 2003 se tak na budově Královského soudního dvora promenádovali dva členové F4J převlečení za Batmana a Robina a vyřvávali své požadavky. Den na to svou konfliktní povahu organizace předvedla jízdou tankem ulicemi Londýna. Naposled se Batman zjevil minulý týden na střeše domu, kde je kancelář labouristického poslance Martina Saltera. Pozornost médií si ale nezajišťují jen svými komediemi v oblecích superhrdinů, občas dojde i na tradičnější protesty. V květnu 2004 zasáhla Tonyho Blaira salva purpurového prášku (barva F4J). Ještě ubožeji si počínal volební kandidát za F4J v doplňovacích volbách v Hartlepoolu, když na kandidátku Jody Dunnovou, právničku zabývající se rodinným právem, hodil zezadu pytlík s purpurovým práškem. Dnešní mediální demokracie přímo vyzývá uchopit svých patnáct minut slávy. F4J ukazuje, kam až lze zajít a jak velký ohlas lze přitom vzbudit. Nikdo se neptá, jak souvisí komiksový oblek s právy otců či jak souvisí šplhání v kostýmu Spidermana s problémy Zákona o dětech z roku 1989 či vládním Green Paper z roku 2004. O zvažovaném únosu syna premiéra ani nemluvě.
Otec znamená dobro
Jsou ale i jiné trendy v hnutí otců nespokojených se současnou rodinnou politikou a legislativou euroatlantických společností. Větší dopad než spolek komiksových hrdinů má jistě bývalý vysokoškolský profesor z kalifornské univerzity Daniel Amneus, který je v profilu jedné ultrapravicové křesťanské organizace označován za „Platona moderní doby“. Amneus totiž nabízí to, co F4J vždy scházelo - zdánlivou legitimnost a opodstatněnost názorů. Citace a poznámkové aparáty tak v jeho studiích zcela odrovnávají kulturu dnešní mládeže či třeba feminismus.
Biblí nespokojených otců se pak stala kniha Argument pro otcovské opatrovnictví (The Case for Father Custody, dostupná na http://www.fathermag. com/news/Case_for_Father_Custody.pdf), neobyčejná snůška velmi chytrých postřehů a velmi nebezpečných a hloupých závěrů: „Děti musí trpět odlukou od otce, aby se matka mohla realizovat. Chlapci musí akceptovat matriarchát a vysokou pravděpodobnost ztráty identity. Dívky mohou uvítat volnost v dozoru sexuálního života, ale i ony se chytnou do pasti bídného života osamocené matky.“
Složitá cesta ven
Kombinace médii zprostředkovávané konfliktní a senzacechtivé reality a dlouhodobě neřešitelné společenské situace je snad tou nejhorší výzvou dneška. Mnoho z nás má podvědomě za to, že ztráta důležitosti rodinných rolí nijak výrazně dítěti neublíží a porozvodové tahanice o opatrovnictví mají tragikomický přídech hollywoodského trháku Táta v sukních. Opak je pravdou. Neřešený společenský konflikt produkuje pomlouvačná lejstra ve Štrasburku, Batmany bojující o přízeň médií i odborníky typu Daniela Amneuse.
