Signatáři včetně bývalého prezidenta Havla upozorňují na rozpory v zákonech a také na fakt, že svazky týkající se důstojníků StB jsou dodnes nepřístupné. Každý soudný člověk musí v tomto bodě s disidenty souhlasit: je skutečně morálně nepřijatelné, aby informace o strůjcích totalitní represe byly chráněné, zatímco zprávy, které sbírali o svých obětech, volně přístupné. Nicméně tento problém je, zdá se, již vyřešen: náměstek ministra vnitra Vladimír Zeman se před několika týdny zavázal, že jeho úřad v nejbližší době zpřístupní i materiály pracovníků StB.
Možnosti manipulací
Je evidentní, že signatáři dopisu chtějí omezit historické bádání. Vlistu zaslaném Paroubkovi protestují také proti "soukromému kopírování dokumentů", což je jeden z největších výdobytků, které nový archivní zákon badatelům přinesl. Podle signatářů by měly mít archivy opět výlučné právo ke "zhotovování autorizovaných kopií" (taková kopie stojí 9 Kč za stranu formátu A4). V textu najdeme emocionální výkřiky o "možnostech manipulací", Jiřina Šiklová ve svém článku pro LN zase píše, že informace ze svazků se hodí ke skandalizaci v bulvárním tisku a "určitě jich někdo využije v příštím volebním roce" (Oběti jsou na tom hůř než estébáci, LN 18. 11.).
Není třeba zpochybňovat jasnovidné schopnosti Jiřiny Šiklové, pro racionální debatu bude ale přínosnější, když se soustředíme na to, co se již stalo. A faktem je, že se nestalo nic. Zákon platí už jedenáct měsíců, badatelé studují svazky, někteří si je i kopírují a zatím se neobjevila žádná skandalizace založená na "citlivých osobních údajích" z těchto materiálů. Kdyby tedy signatáři přišli se svou iniciativou v průběhu roku 2004, kdy byl zákon schvalován parlamentem, daly by se jejich obavy brát vážně. Když se však "manipulace" neobjevily během jedenácti měsíců, proč by měly příští rok?
Celá kauza je součástí mnohem širšího problému, jak se postavit k naší nedávné minulosti. Máme ji nepředpojatě studovat a snažit se k tomu využít maximum dokumentů, nebo jsou nějaké otázky, témata či dokumenty tabu? Proč nemají vznikat studie například na téma Charta 77 očima StB? Materiály StB jsou historickým pramenem jako každý jiný. Badatel musí při jeho interpretaci postupovat opatrněji než v případě třeba dokumentů pionýrské organizace, ale rozhodně nelze tyto materiály paušálně zatracovat, jak to činí někteří signatáři dopisu. Již vůbec není přijatelné, aby tyto dokumenty byly znovu skryty před zraky badatelské veřejnosti. To jsme tu již měli v 90. letech: výsledkem bylo, že k řadě dokumentů se dostali protekčně pouze vybraní historici. Shodou okolností některé tyto "vybrané" najdeme mezi signatáři dopisu Paroubkovi.
Vyjmutí z ochrany osobních údajů se netýká pouze materiálů StB, ale také společenských a politických organizací sdružených v Národní frontě. Nový zákon tak odstraňuje absurditu předchozí praxe, kdy byli např. v životopisech funkcionářů KSČ archiváři nuceni znečitelnit fakt, že tito lidé byli členy své strany.
Přehnaná ochrana
Místo přemýšlení, jak omezit přístup k dokumentům, bychom se měli spíš zamyslet nad tím, zda současná ochrana osobních údajů není přemrštěná i v případě dalších materiálů z naší nedávné minulosti. Citlivými osobními údaji totiž zákon rozumí velmi široké pole informací (ty, které "vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v politických stranách či hnutích nebo odborových či zaměstnaneckých organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, trestné činnosti, zdravotním stavu a sexuálním životě") a nikterak nerozlišuje mezi osobami veřejně činnými a ostatními.
Je velmi smutné, že o omezení historického bádání usilují právě historici (jde o Jana Křena, Michala Reimana, Miloše Hájka, Karla Kaplana, Václava Kurala, Hanu Mejdrovou, Milana Otáhala, Jiřího Peška, Viléma Prečana, Jaroslava Šedivého a Oldřicha Tůmu). Podívámeli se ale na jejich životopisy, zase tolik to nepřekvapí: velkou většinou jde o bývalé komunisty.
