Sobota 21. května 2022, svátek má Monika
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Názory

PEŇÁS: Dobrá společnost na hřbitově, kde bude ležet Karel Gott

Malvazinky se rozkládají na horním Smíchově foto: Lidové noviny

Před deseti lety se procházel bývalý redaktor LN Jiří Peňás po hřbitově na Malvazinkách. V souvislosti s uveřejněním místa posledního odpočinku Karla Gotta jeho fejeton, v němž podrobně popisuje místa, kde leží osobnosti české historie, opět připomínáme.
  8:05aktualizováno  25. října 2019 15:42

Kolem desáté večer byl už na Národní třídě docela klid, i když samozřejmě tu bylo víc lidí než obvykle, neboť byl 17. listopad. Nejvíc jich postávalo tady, v podloubí Kaňkova domu, který byl iluminován stovkami, možná tisící svíček, nejen tady, u té plastiky, ale i ve všech výklencích a koutech.

Už se ví, kde bude pohřben Karel Gott. Přál si odpočívat tam, kde se cítil doma, uvedla manželka

Vzduch tam byl parafínový a z té blikající záře šlo na člověka jaksi mdlo a svátečno. Já jsem tam zapálil také pár svíček, které tam za pětikorunu prodávalo několik mladíků – trh funguje. Už zase týden uběhl, vše se vrací do normálu, zvláště tedy v novinách, kde se z povinnosti, ale myslím, že nejen kvůli tomu, psaly různé výroční články a vzpomínalo se o sto šest, protože ono to má logiku i jaksi generační, neboť dvacet let, to je tak akorát, aby to bylo ještě živé, dalo se na vzpomínku opravdu sáhnout; za dalších deset dvacet let už to bude přece jen trochu jiné.

A zajímavé je, jak skutečně je děravá paměť: já jsem měl například zato, že jsem se tehdy před dvaceti lety dostal z Národní nějak jednoduše, neboť jsem byl zkušený výtržník a věděl jsem, kam se před pendrekáři schovat, kam běžet, kde se zašít, prostě borec, ale moje žena, se kterou jsem tam tehdy byl, mi teď řekla, prosím tě, ty si nepamatuješ, jak jsme utíkali přes vchody a dvorky z Mikulandské ulice, která byla úplně zasekaná, a jak se nám podařilo dostat se za ten policejní kordón, který právě začal mlátit, a pak jsme přišli k nějakým policajtům, kteří tam stáli, a řekli jsme jim, ať nás pustí, že jsem těhotná, což tedy tehdy nebyla pravda? A já jsem řekl: no to ano, ale na dvorky si nepamatuju. A pamatuješ, jak jsem viděli tu krev někde tam, jak je teď lahůdkářství Paukert? Ne, nepamatuju, vlastně ano, matně. Vážně tam byla krev? No jasně, že byla. Co si asi budu pamatovat za dalších dvacet let? Ale už konec se sametem! Aspoň do té doby.

Podloubí Kaňkova domu, který byl iluminován stovkami, možná tisící svíček

Jenže v listopadu jsou dny krátké a pro účel mého fotoblogu se hodí sotva pár hodin, kdy vyleze trochu slunce, takže na velké výpravy to není, proto já si vás dovolím vzít na hřbitov, kam to mám kousek a vodím tam své návštěvy k tomu ochotné. Moje oblíbené Malvazinky se rozkládají na horním Smíchově, na kopcích, kde stály od 17. století vinice a hospodářské usedlosti, právě po jedné z nich, patřící jistému Tomáši Malvazínovi (taky Malvazy) dostaly jméno. Pohřbívá se tam od roku 1876, kdy už byl pomalu plný Malostranský hřbitov, to je ten břečťanem zarostlý háj, na který je vidět z tramvaje, která jede do Košíř a Motola, a kde mladý Neruda trhal své hřbitovní kvítí. Malvazinky jsou v současnosti čtvrtým největším pražským hřbitovem (po Olšanech, Ďáblicích a Vinohradech) a já myslím, že nejhezčím, tedy nepočítám-li Slavín. Mně se tam líbí důvěrnost a solidnost, ten novorománský filopojakubský kostel v jeho centru, mohutné novorenesanční náhrobky podél zdí, na kterých je vidět, co si mohl smíchovský patriciát (poměr německých a českých rodin je tak jedna ku jedné) dovolit, a proti tomu jakási intimita a sousedskost a dobrý výhled a vzduch, protože kousek dál už končí Praha a jsou pole, na které je skrz hřbitovní zeď vidět.

Arbesův hrob je hned u vchodu, nad ním se vypíná postava anděla

A pak tu leží dobrá společnost. Samozřejmě se musí začít Jakubem Arbesem, nejsmíchovštějším spisovatelem, vždyť tu má náměstí, kousek od kterého se narodil (roku 1840 v domě č. 53 na dnešní Štefánikově třídě) a žil celý život. A i tady, kousek od kostela se jedna ulice jmenuje Xaveriova, dle jeho romaneta, které se mohlo odehrávat v těchto končinách, tady někde mohl ten nešťastník hledat ten poklad – taky přicházejí do úvahy Strahovské lomy, kam zase odvedli na popravu Josefa K. Arbesův hrob je hned u vchodu, lze ho snadno nalézt, neboť se nad ním vypíná postava anděla, což nebude nikdo jiný než Anděl míru, tak se přece jmenuje jeden Arbesův román. A další věc: vždyť Arbes umírá 12. června 1914, do začátku války zbývají necelé dva měsíce, socha od Josefa Strachovského mohla být hotova právě, když to na jatkách začalo.

Filozof Ladislav Klíma leží v oddílu D I, v hrobě číslo 332 nalevo od kostela hned v krajní řadě

Filozof Ladislav Klíma (1878 – 1928), bezdomovec vlastní volbou a bohočlověk vůlí, leží v oddílu D I, v hrobě číslo 332 nalevo od kostela hned v krajní řadě. Hrobka patří rodině Švagrovských, ze které pocházela Klímova přítelkyně a po jeho smrti ne právě citlivá editorka a zkracovatelka (dle některých prznitelka) jeho spisů Kamila Lososová, ta zemřela roku 1951. Když Klíma zemřel, tak jeden z mála nekrologů za ním napsal, představte si, Karel Čapek: „V Ladislavu Klímovi odchází jeden z nemnoha podivínských a bohémských lidí, kterými náš střízlivý život zrovna neoplývá. (...) Chudší než žebrák u kostelních vrat, bezstarostnější než Diogenes, živil se tento vesele chmurný filozof vším možným: svými přáteli, čištěním stok nebo projekty, jak zbohatnout, třeba výrobou tabákové náhražky nebo pornografických románů (sic!). Diogenes, bydle ve svém sudu, byl proti Ladislavu Klímovi přímo domácím pánem. (...) Žil jako pták nebeský, a měl by vlastně jako pták nebeský zapadnout do nějaké brázdy, kde by z jeho chatrných pozůstatků bujela divoká příroda ve vší kráse i nicotě“.

Na Klímově hrobě je teatrální symbol, rozevřená kamenná kniha se zlatým nápisem

To tedy napsal Čapek krátce po Klímově smrti a člověka skutečně napadá, přál-li by si náš Absolutní na svůj hrob tak teatrální symbol, jakým je rozevřená kamenná kniha se zlatým nápisem. Ještě vetknuté brko tam chybí. Ale asi se s tím smířil, neboť jinak by s tím všechny ty posmrtné úkazy a běsy, hojně se vyskytující v jeho „škrábanicích“, už něco udělaly. A zatím nic. Nevím ovšem, co se tam děje v noci. To tam, upřímně řečeno, nechodím.

Mejla Hlavsa je pochován bez nápisu v nenápadném hrobě patřící rodině Hlavsové

Nemá to Ladislav daleko k Mejlovi Hlavsovi, který je tam v oddílu D II pochován bez nápisu v nenápadném hrobě patřící rodině Hlavsové; kdo tedy neví, že leží tady, hledá Mejlův poněkud obtížně. Ti dva, Mejla a Klíma, by si rozuměli: sympatie českého undergroundu k radikální svobodomyslnosti, děsivě černému humoru a houževnatosti českého filozofického solitéra jsou známé: vždyť Plastici v roce 1979 sehráli kompozici Jak bude po smrti (teď ji hledám v krabici s CD a nemůžu ji napotvoru najít, v každém případě je to aktuální a zároveň věčné téma pro oba dva malvazinské nájemníky na věčnosti, kteří na to už znají odpověď). Za chvíli, pátého ledna, to bude už neskutečných devět let, co Mejla umřel...

Jiří Karásek z Lvovic leží pod kovanou mřížkou podobnou jakési dětské postýlce pro přerostlé dítě nebo rovnou ústavní kleci pro neklidné chovance

A myslím, že by si rozuměli i s Jiřím Karáskem z Lvovic (1871 – 1951), Smíchovákem, který se narodil v domě kousek od smíchovského nádraží, pracoval na poště a snil o rafinovaných orgiích a výstředních extázích a aristokratických rozkoších. Jo, asi by si rozuměli, i když by si z něj asi dělali trochu legraci. Teď leží náš dekadent pod touto kovanou mřížkou podobnou jakési dětské postýlce pro přerostlé dítě nebo rovnou ústavní kleci pro neklidné chovance.

Ondřej Sekora má střídmý náhrobek, ani náznak Ferdy Mravence či rugbyové šišky

Jen nevím, zda by se panové snesli s Ondřejem Sekorou (1899 – 1967) a jeho Ferdou Mravencem, chlapíkem statečným a přičinlivým. Když jsem hledal jeho hrob, doufal jsem, že něco s mravencem by mohl mít společného, třeba mraveniště na náhrobku nebo aspoň ten puntíkovaný šátek, což byl, nemýlím-li se, jediný Ferdův oděv. Nebo domek, tedy ulitu Brouka Pytlíka. Nebo aspoň větší výskyt hmyzu v okolí, i když teď v listopadu... Ne, střídmý náhrobek, ani šiška rugbyového míče, když byl Sekora propagátorem toho sportu.

Pomník deflorovaným

Jistě by se dalo chodit po Malvazinkách dál, je tam pohřbena třeba herečka Antonie Nedošínská a Ferenc Futurista a básník Jaroslav Kolman-Cassius a Gottův klavírista Rudolf Rokl a znalec Prahy Emanuel Poche, jehož knížku Prahou krok za krokem občas drancuju pro tyto vlastivědné potřeby. Ale já tady aspoň ukážu zajímavý hrob, který není označen žádným jménem, jen jsou tu znázorněny jakési tři folklórní Grácie, což mohou být já nevím, tři sestry nebo sestřenice nebo třeba dívčí skupina zahynuvší na zájezdu nebo symbolický pomník ztráty panenství či cosi na ten způsob. Myslím, že to bude pomník deflorace.

Pondělní ráno (23. listopadu) na Národní

A včera ráno (v pondělí 23. listopadu) jsem se jel podívat na Národní. Den před tím tam pouliční výtvarník a výtržník Roman Týc namontoval „hajlující“ a prst vystrkující dlaně, já jsem byl moc rád, že se k tomu nemusím písemně v novinách vyjadřovat, neboť to vzal na svá bedra Ondřej Štindl. Ale už to bylo pryč, a také voskový zbytek po iluminaci se odklízel. Bez sentimentu a lopatou. Bylo po výročí.

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Vláda má 20 korun z každého litru benzinu, říká šéf sítě levných čerpacích stanic

Premium Nikoho nenechají na pochybách, že tohle je nízkonákladová firma, kde se nehýří. Okázalost tu nemá místo. Spolumajitel...

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....

Kolik utratí průměrná česká rodina a jak tyto náklady snížit?
Kolik utratí průměrná česká rodina a jak tyto náklady snížit?

Podle diskuzí na eMimino.cz průměrná čtyřčlenná rodina utratila v roce 2021 za jídlo a drogerii průměrně 10-17 000 Kč. Tedy až 204 000 Kč ročně....