Stačí, když ČSSD, podporovaná servisními odborovými organizacemi (a samozřejmě taky komunisty, zatím) předvede tutéž sílu, jakou ukázala v létě, opřena o stávkující mašinfýry a (jedno)tisícihlavý dav v pražských ulicích - a ČR jí spadne do klína jako shnilá hruška. Opozice slavila úspěch hlavně v jednom: díky své čilé tiskové lobby a braintrustru v pozadí (Bělohradský, Pehe, Keller ad.) o tom opoziční lídři dokázali samy sebe přesvědčit skoro dokonale. Od té doby se bohužel ukázalo, že to samo ještě k úspěšné změně vládní garnitury nestačí.
Vláda je sice rozhádaná jako předtím, zároveň se jí ale daří protlačit parlamentem všechno, co ji napadne, a napadá ji toho poměrně dost. A hlavně: na rozdíl od minulosti, kdy ČSSD úspěšně bodovala svým odporem k radarové základně a k regulačním poplatkům ve zdravotnictví, teď – zatím jen na Šluknovsku - vyrostl problém, se kterým si ví rady přinejmenším stejně málo jako vládní koalice. Z programových a ideových důvodů by se měla postavit jednoznačně na stranu zbídačené, utlačované menšiny (Romů). To nejde jednak z důvodů věcných (jednostranné stanovisko by nebylo úplně spravedlivé) a jednak z důvodů taktických (političtí lídři z ČSSD si dovedou i bez složitých vědeckých analýz spočítat, jak by to zacvičilo s preferencemi jejich strany).
To ale komplikuje situaci také odborům. Předseda ČMKOS Zavadil racionálně nazřel, že zopakovat tyjátr, který jakž takž prošel v okurkové sezóně, by nyní bylo neúčelné a nejspíš i nemožné. Lidé by se prý museli probudit, slézt s kanapí a zvednout se od hospodských stolů, a vyrazit do ulic. To by šlo jistě realizovat za té podmínky, že by bojovým heslem bylo skoncovat s „nepřizpůsobivými“ parazity a s vládou, která je podporuje. Beru jako výraz slušnosti opozice, že tak hluboko zatím ještě neklesla, je se ovšem bát, že to za ni udělají jiní.
Sešikované velení armády chudých, bojujících za svá práva, tak, jak se zformovalo v létě, zůstalo najednou bez vojska. Ze slov pana Zavadila je cítit, že zase jednou lid zklamal své vedení. Podle známé básničky by tedy bylo na místě zvolit si jiný, lepší. Návrh Berta Brechta není přitom tak absurdní, jak by se na první poslech zdálo. KSČ se v letech 1945-7 těšila lepšímu servisu než dnešní opozice, kromě monopolních celostátních odborů jí už sloužilo skoro celé ministerstvo vnitra. Podporu lidu neměla sice většinovou, ale přesto nezanedbatelnou.
Aby to stačilo na (ohleduplně řečeno) „výměnu vládní garnitury“, bylo ještě zapotřebí zvolit si další lid, což se taky fakticky stalo. Nabízel se sám od sebe, hraničil s námi, bylo ho dvě stě milionů a byl po zuby ozbrojený. Dnes je situace jiná, tento lid se zmenšil na polovinu, vzdálil se nám teritoriálně a o podobnou bratrskou pomoc neusiluje, protože na to zatím nemá sílu a upřímně řečeno nejspíš ani chuť.
To, co teď lidi nejvíc trápí, nebude asi zločinná vláda, kterou je třeba svrhnout. Lidé si čím dál tím víc myslí, že političtí lídři napravo i nalevo jsou jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou. Hněviví mašinfírové a jednotisícihlavý dav s tím jen tak nehnou. ČSSD bude asi muset na své strategii ještě zapracovat.
