Iniciátorem frakce jsou ovšem britští konzervativci a člověk se jen těžko brání podezření, že ve způsobu jejího utvoření zaznívá jakási melancholická vzpomínka na slavné doby britského koloniálního impéria – angličtí gentlemani nastupují do lavic europarlamentu v pestrém doprovodu orientálních exotů. Zahradil je teď této společnosti místopředsedou a jeho čeští kolegové by kumulaci funkcí nesnesli.
To je vysvětlení oficiální, uhlazené a na první pohled věrohodné. Pozadí je složitější. Předsedou klubu ODS byl zvolen nejtěsnější možnou většinou europoslanec Ouzký. Mezi Ouzkým a Zahradilem panuje podle zpráv v tisku jakési napětí, které se vystupňovalo zejména poté, co byl Ouzký, někdejší místopředseda EP, před eurovolbami Zahradilovou zásluhou odsunut na šesté místo kandidátky.
Zahradil byl zjevně k šancím ODS nadmíru skeptický, jeho rival se do europarlamentů přesto bez problémů dostal. Ouzký údajně patří v rámci ODS k oportunistickým reformistům, kteří jsou ladění více proevropsky než "konzervy" typu Jana Zahradila, a má prý podporu z Jánského vršku (dá se očekávat, že to všechno popře, to oportunisté a reformisté dělávají).
Události Bohumila Doležala
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Výsledkem událostí je, že pan Zahradil byl buď do výšky vykopnut, nebo se do ní sám utekl, nevida jiného východiska. Ztrátou funkce předsedy klubu ztratil totiž členství v grémiu strany a dostal se do podobné situace jako poslanec Tlustý poté, co přestal být ministrem financí.
Poměry v ODS jsou při pohledu zvenčí komplikované jako na čínském císařském dvoře. Od Topolánkova nástupu ztrácel Zahradil postupně a pomalu pozici toho, kdo formuluje zásady zahraniční politiky strany. Je to nepochybně dobře. Představoval krajně nacionalistické křídlo, jakousi spojnici mezi ODS a Národní stranou.
Byl přímo posedlý nenávistí k Německu a jeho sympatie k anglosaským zemím byly neseny nepochybně potřebou "vyvažovat". Je to ze zahraničně politického hlediska bláznivý koncept. Nemusíme Německo milovat, ale je to náš nejsilnější soused a korektní vztahy s ním jsou možné a nutné. Pokud jde o historické reminiscence, umění odpouštět patří k nezbytnému vybavení politika. Transatlantické vztahy potřebujeme, ale ne kvůli Německu, nýbrž kvůli sobě a kvůli Rusku.
Místo pana Zahradila je nepochybně v podhradí. ODS to sice možná trochu oslabí, ale byl by to pozitivní signál toho, že se její zahraniční politika krapet polidšťuje a racionalizuje. Byl by. Protože je třeba vyčkat věcí příštích.
