Obstál se ctí i v čase normalizačního rozleptávání. Nestraník, který skoro zázrakem přežil v rozhlasové budově na Vinohradské všechny čistky, a mohl tak nezištně pomáhat mnohým zakázaným autorům a poskytovat jim přístřeší. Jan Zábrana, Josef Hiršal či Ludvík Kundera spolupracovali s rozhlasem díky Matysovi pod jmény tzv. pokrývačů. A po roce 1989 Rudolf navracel mnohá neznámá a zapomenutá jména a díla do kontextu české literatury. Byl jako průvodce či převozník z říše zapomenutí do říše živých.
Reynkův rytíř Don Quijote
Vysoký, útlý, noblesní, plachý. Vtipný vypravěč a diskrétní svědek, připomínající mírně předkloněnou postavou důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha z Reynkova stejnojmenného grafického cyklu. Rodák z Prahy (pocházel z hudební rodiny), náchodský maturant, vzdělanec s hlubokým rozhledem po české a světové literatuře, hudbě a výtvarném umění. Niterný křesťan a básník, ovlivněný blízkým přátelstvím s Vladimírem Holanem, se kterým jej spojovalo mnohé, včetně nemocné dcery.
I takový divoký autor, jakým byl Ivan Diviš, který snesl jen málokoho, považoval „Rudlu“ za naprosto jediného možného vykladače své poezie. Po řadě zaměstnání (učitel, lektor a průvodce, psycholog v bohnické léčebně) nastoupil Rudolf Matys v roce 1967 do tehdejšího Československého rozhlasu a zůstal mu věrný až do roku 2002 jako redaktor literární redakce. Pořady, jejichž počet jde do tisíců a které pro rozhlas připravil, nesou nezaměnitelnou pečeť – zaujatý hlas, mimořádnou erudici v umění, historii, psychologii i astrofyzice a hutný, barvitý esejistický jazyk, který dokáže v omezeném prostoru proniknout k podstatě autora či literárního díla.
Z jeho spolupráce s režisérem Josefem Melčem vznikla skvělá stereofonní inscenace Zeyerova Zeleného vítěze, pozoruhodná interpretace Máchova Máje, Erbenovy Kytice, jedinečný projekt Čteme Písmo či baroku věnované Sympoziony. Byl si vědom, jak sám uvedl, že „člověk bez paměti, bez souvislostí, bez vztahů je člověkem snadno manipulovatelným, bez odpovědnosti, bez zábran, schopný tedy všeho“.
Naprosto ojedinělý je jeho mnohahodinový (30 dílů) cyklus Semper viva (o živém odkazu české poezie od Michny z Otradovic po Františka Hrubína), patřící ke skutečným klenotům rozhlasového archivu a připomínající živou encyklopedii či spíš nesmírně bohatou, strhujícím způsobem komentovanou zvukovou antologii, která by měla být péčí veřejnoprávního média vydána na CD nosiči.
Je třeba pěstovat široké řečiště
Bylo v Matysově povaze, že na sebe myslel až naposledy. Navíc byl ke své básnické tvorbě neobyčejně kritický a přísný. Vedle několika básnických sbírek (a přímo se nabízí, aby řada jeho dosud nepublikovaných rukopisů, zachovaných v pozůstalosti, byla knižně vydána) či rozhlasových her se převážně věnoval, jako citlivý vykladač, těm druhým. Za všechny připomeňme, jak v 80. letech „objevil“ české literatuře básníka a architekta Víta Obrtela, již léta žijícího v ústraní, a z Matysova popudu vznikly dvě pozoruhodné knihy básnických próz, jimiž se Obrtelovo dílo uzavřelo.
Je třeba poznamenat, že Rudolf Matys byl autorem dlouhé řady brilantních knižních předmluv a doslovů, řečníkem na vernisážích a literárních setkáních, editorem různých výborů, antologií, sborníků. Matysovy texty, eseje, reflexe, deníkové zápisky a glosy dostaly zásluhou Mileny Vojtkové, redaktora Jana Šulce a nakladatelství Torst knižní tvar, jež nese příznačný název Společný jmenovatel.
V rozhlasové redakční místnosti na Vinohradské byl před pětadvaceti lety přítomen trojlístek mužů, jakási svatá trojice tehdejšího rozhlasového světa, který mě přijímal do nového úvazku. Za stolem zavalitější a řečnivější Jan Halas jako šéf literární redakce a po jeho boku dva vysocí, diskrétně zamlklejší a plaší básníci – Pavel Šrut a Rudolf Matys. Pár slov (“literární vysílání není generačním časopisem, je třeba pěstovat široké řečiště“), herda do zad, rozlívání vína z demižonu… Zasvěcení proběhlo, a tak jsem po boku těchto ostřílených bardů skočil rovnou do vod rádiových vln Vltavy. Nemohl jsem mít lepší zasvětitele, později věrné a pevné kamarády.
Rudolf Matys jako tvůrce mužných, a proto křehkých básnických obrazů, velice trpěl soudobou masovou trivializací jazyka, ztrátou diferencovaného sdělování i sdílení. Byl přesvědčen o tom, že jakousi ekologickou „čističkou jazyka“ je od pradávna literatura, poezie, beletrie. Jako rozhlasový tvůrce, který pracoval se slovy, hudbou a zvuky, vyhledával často ticho. Kolikrát jsem ho zažil mlčenlivého, meditativně koncentrovaného a do sebe ponořeného. Při jednom našem rozhovoru mi říkal: „Slova, která nevycházejí z ticha a do ticha se zase nevracejí, se nakonec nutně svažují k amorfnímu žvástu. A vůbec jsme přehlušeni.
Mnohý člověk nevydrží ticho, protože nevydrží sám sebe, neumí setrvat v pokoji sám se sebou. Dá se to paradoxně říci i takhle: Ticho v tobě musí být dříve, než do tebe vstoupí.“ A pak jsem se Rudy zeptal, jak to má s tichem on sám. Odpověděl lapidárně: „Když nemám dost ticha, připadám si jako upatlaný, musím se jít do něj omýt. Ticho je silou, která navrací klouby do jejich pouzder.“ Chtělo by se dodat, že Ruda Matys byl smrtí vynesen do ticha absolutního.
Poslední rozloučení s Rudolfem Matysem se koná v pondělí od 13 hodin v pražském dominikánském kostele sv. Jiljí.
