Středa 8. května 2024, Den vítězství
130 let

Lidovky.cz

Dvorana slávy

Názory

  9:07
Místo Jiřího Hromady, který vážně onemocněl, bude za Stranu zelených do Senátu kandidovat známý hudebník a raně polistopadový politik Michael Kocáb. SZ kandiduje i bývalou prezidentku Akademie věd ČR Helenu Illnerovou, lidovci pro změnu onkologa Pavla Klenera. Za ODS již v Senátu sedí herec Tomáš Töpfer. Pokus ČSSD uplatnit režiséra Trošku nakonec ztroskotal pouze na zdravotních problémech kandidovaného.

Senátor Martin Mejstřík.

Senát Parlamentu ČR je, jak vidno, pestré společenství. Jako celek se u veřejnosti netěší velké vážnosti (lidé cítí, že jeho pravomoci jsou malé a smysl problematický).

Nicméně titul „senátor“ zní hrdě, ulpělo na něm něco z dávného lesku Římského impéria. Být senátorem je pocta, naproti tomu být poslancem v lepším případě nezajímavá úmorná lopota, v horším ostuda.

Vzhledem ke skrovnému oboru činnosti může člověk funkci senátora zastávat tak říkajíc na vedlejšák, proto mají šanci uplatnit se lidé atraktivních profesí, umělci, vědci, sportovci, baviči. Voliči trpí představou, že na rozdíl od „pouhého politika“ něco umí (tedy podobnou iluzí jako kdysi televizní diváci, kteří si chtěli nechat u Ladislava Chudíka operovat koleno).

Představa, že politik je v lepším případě něco jako herec a bavič, pak vede některé profesionální politiky v Senátu k tomu, že se jí snaží vyhovět. Také strany vycházejí vstříc společenské objednávce a nekandidují politiky, nýbrž „osobnosti“.

Zvláštní postavení senátorů umocňuje i způsob volby. Kandiduje ho zpravidla strana, ale o senátorské křeslo musí bojovat s osobním nasazením. To v prostředí, které nevyniká politickou kulturou, vede snadno k představě, že když uspěje, může si dělat, co ho napadne.

Silné strany si dokážou své „osobnosti“ ohlídat, slabé a rozhádané mají smůlu. Existují též strany-katapulty, jejichž smyslem je „osobnost“ do senátorského křesla vystřelit. Co pak dělá, je její věc.

 V důsledku toho všeho hrozí pak Senátu Parlamentu České republiky, že bude v budoucnosti balancovat mezi Dvoranou slávy a pimprlovým divadlem. Nikomu by to asi moc nevadilo - je to úděl všech institucí, které nejsou k ničemu.