Jakkoliv souhlasím s tím, že to je politické rozhodnutí, považuji to za tak zásadní věc, že není možné držet se pouze v rovině politické a je nezbytné, aby se důsledně pracovalo jak s ekonomickými, tak například se sociologickými argumenty.
Způsob, jakým zastánci eura uchopili v posledních týdnech aktivitu, ale považuji za krajně nešťastný a jsem názoru, že aktéři novoročního europuče docílili svým amatérismem pravého opaku. Horší dobu na přijetí eura si totiž nemohli vybrat.
Už samotný výkop od ministra pro evropské záležitosti Dvořáka ukázal, že eurofanoušci nemají nejsprávnějšího lídra. Ministr bez agendy a mandátu ukázal nevídanou dávku elitářství, když českou korunu, která mj. v posledních letech patřila mezi velmi úspěšné měny, zdehonestoval tím, že ji označil „jen za pidiměnu“. Více než eurofanatický ministr mi přitom vadí, že nemá k naší měně sebemenší špetku respektu.
Euro jako neznámá. Společná měna je u nás politikum bez racionality |
U pana prezidenta to vnímám jinak. Jeho výzva byla korektní, nicméně jsem názoru, že předtím by měl nejvyšší ústavní činitel iniciovat širší odbornou a politickou diskusi. Nikoliv se svým poradním týmem a blízkými politickými stranami, ale napříč odbornou veřejností a napříč politickým spektrem. S hnutím ANO, jako nejsilnějším politickým subjektem v zemi, o tom v každém případě nehovořil.
Podstatnější jsou ale věcné argumenty. Je nezpochybnitelné, že euro by skutečně přineslo řadu výhod. Firmy aktivní v mezinárodním prostředí by měly levnější a jednodušší řízení měnových rizik. Lze předpokládat, že by byly levnější úvěry jak pro spotřebitele, tak pro podniky. Nepochybně bychom měli větší ochranu před kurzovými krizemi a spotřebitelé by si mohli pohodlněji porovnat úroveň cen u nás a v jiných zemích.
Spoléhat na náš pidivliv v ECB?!
Jsem ale přesvědčen, že všechny popsané a případné další benefity jsou v současné době přebity výrazně vyššími riziky makroekonomického i celospolečenského významu. Předně je třeba si uvědomit současnou situaci v Evropské unii.
Unie se v důsledku chybných rozhodnutí v klimatické, energetické či migrační politice stává velmi zranitelnou, ztrácí na ostatní světové velmoci, podniky přicházejí o konkurenceschopnost a rozevírají se sociální nůžky. Nepochybně rovněž v důsledku pandemie, celosvětové energetické krize a války na Ukrajině. Ale rovněž v důsledku nepromyšlených politických rozhodnutí a podcenění celé řady ekonomických i geopolitických faktorů.
Vzdát se v této situaci dobrovolně samostatné měnové politiky a spoléhat na náš „pidivliv“ v rozhodování Evropské centrální banky je hazard, který je nad všemi dalšími argumenty těch, kteří s eurem nespěchají.
Euro v moři demagogie. Jeho příznivci i odpůrci pracují s netestovatelnými hypotézami |
Ať již jde o povinnost našeho závazku (odhadem 250 miliard korun) v rámci tzv. Evropského stabilizačního mechanismu, jinými slovy záruku za slabé země eurozóny, nebo hrozbu zvýšení inflace v důsledku zvýšení cen služeb, notabene v době, kdy chudneme nejvíce ze zemí OECD. Případně snížení úroků u vkladů, argumentuje-li protistrana levnějšími úvěry. Technokraticky lze argumentovat i tím, že není splněno jedno konvergenční kritérium, byť souhlasím, že zřejmě jen dočasně.
Je fakt, že zachování koruny neudělá z Česka zemi automaticky úspěšnou. Stejně se tak nestane ani přijetím eura. V obou variantách to vždy bude na nás. Vysokou inflaci nevyřeší společná měna, stejně tak zadluženost, která je mj. v zemích eurozóny dvakrát vyšší než u nás.
Argument vyšší kontroly EU nad nezbednými českými politiky stran rozpočtové odpovědnosti neberu. Žijeme v Česku a o tom, jestli to naši politici dělají dobře, či špatně, musí rozhodovat naši občané, nikoliv bruselští úředníci.
Co by mělo být naším cílem? Být sebevědomým členem EU, nikoliv zemí, jejíž ekonomické, sociální a v důsledku politické parametry budou významně ovlivňovat státy, které se dostanou vlastním přičiněním do problémů. Nastane-li tak z důvodu jiných, rozhodně musíme být solidární. K tomu ale nepotřebujeme být součástí měnového jádra Unie.
