Skutečně bych chtěl, aby se mé dítě v reálném životě kamarádilo se čtyřmi dospělými v barevných kostýmech s anténami na hlavě a televizními obrazovkami na břiše, kteří každý večer rituálně „dělají sluníčku pápá“? Copak není perverzní představa milostného vztahu obřího žabáka a obřího prasete s péřovým boa, které ještě k tomu hovoří s - pravděpodobně falešným - francouzským přízvukem? Skutečně bychom si pustili do baráku dva muže oblečené v plyši, kteří se neustále hladí a oslovují „kolego“? A ani ty příšerně obézní a natuplé děti ze seriálu Theo pro mě rozhodně nepředstavují ideální partičku pro mého syna.
Pokud bych měl pro něj filtrovat jen ty dětské pořady, u kterých by mi nevadilo, kdyby vytryskly z televize do mého bezprostředního okolí, hledal bych jen velmi těžko. Zbyl by mi nanejvýš Bořek Stavitel (s tím, že by zároveň v domě leccos opravil), ale kdyby na nás BBC poslala tu svou obří krysu Basila, volám armádu.
Rodina filmového recenzenta představuje pro dítě v tomto aspektu velmi rizikové prostředí. Můj syn byl poprvé v kině ve svých devíti týdnech, loni na třeboňském festivalu, můj dům je napěchován filmy okrajových žánrů, mezi mé nejhorší noční můry patří sen, v němž nalévám kávu pracovníkům sociální péče, když tu do místnosti vbíhá on a radostně jim předává dévédéčka, náhodně vybraná v otcově pracovně.
Na druhou stranu mě den co den přesvědčuje o dětském daru pozitivní interpretace. Chlapíka, který si to rázuje před televizí, kde právě netvor z lovecraftovského filmu Dagon porcuje kohosi na kusy, ukáže na pána s chapadly místo nosu a pusy a prohodí „Haf! Haf!“, asi jen tak něco nerozhází.
Přesto bych ho samozřejmě rád chránil před mnoha věcmi, jenže před žádnou z nich ho stejně neuchráním. Před neumětelskými televizními pohádkami a zaprášenými seriály, protože ty prostě u nás dětem servírujeme, aniž by se nad tím někdo pozastavil. Před kšeftaři s dětskou zábavou, kterým to prochází, protože tvorba pro děti zajímá jen málo lidí s mozkem v hlavě, před čínskými autíčky za šest korun a před tím člověkem, který maluje Shreka na houpačky a Spider-Mana na kolotoče.
Naštěstí vím, že i oni to přežijí, stejně jako my jsme přežili Pohádky ovčí babičky (dnes, spatře ovci, téměř nevyjeknu) nebo - dík za to otevřené okno na záchody! -v devíti letech Vetřelce, ze snů nás ale bude budit to, nač jsme si mohli sáhnout, čeho jsme byli přímými svědky, takže já bych spíš radil „nenechte své děti být u ničeho, co byste jim nechtěli pustit v televizi“, ale nebudu, protože tohle je mnohem těžší než občas vypnout bednu, říct hlasem o oktávu nižším „běžte si radši hrát ven“ a pak nadávat, co to v té televizi pouštějí, a taky protože se mě na to nikdo neptal.
