Není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. Toto starodávné pořekadlo se v těchto dnech aktuálně týká právě Václava Havla. Jeho narozeninové jubileum se stalo příležitostí pro doslova gejzír mediálních vyjádření, jistěže výlučně pocházející od skupiny občanů, pro níž se ujalo označení celebrity. V příloze LN jsme si mohli přečíst vesměs pozitivní, občas až nekriticky obdivná hodnocení Havlovy umělecké a politické stopy v našich dějinách. S tradiční čestnou výjimkou v osobě Milana Knížáka.
Neméně důležité ovšem je, jak se Havlovo veřejné působení zapsalo do myslí obyčejných lidí. Za sebe mohu říci, že navzdory nejedné výhradě také převažují příznivé pocity. Ano, proč to nepřiznat, nad řadou kroků a výroků bývalého prezidenta visí otazníky. Záhy po převratu mě vyděsilo jeho rozjímání o tom, že s Varšavským paktem by měla být zrušena i Severoatlantická smlouva. Obtížně pochopitelný byl smysl pozvání vůdce teroristické Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata k návštěvě Prahy. A jako přinejmenším sporné mohu označit Havlovo přílišné spolehnutí se v prvních letech polistopadového vládnutí na nomenklaturní kádry totalitního režimu v čele s Mariánem Čalfou.
Navzdory všem těmto výtkám si v mých očích bývalý prezident zachoval vysoký morální kredit, založený především na osobní statečnosti a odvaze s jakou čelil totalitní diktatuře. Jistěže s ní mohl co by umělec kolaborovat a jako mnozí jiní si vytvořit prostor pro relativně pohodlný život. On však zvolil, tak jako tehdy málokdo, úděl vězně svědomí. Také proto mu bylo souzeno stát se tím, jak to výstižně definoval Milan Kňažko, kdo pro svět velice důstojně a významně zosobnil nejprve Československo a pak Českou republiku. Byl po dlouhých letech prvním prezidentem, za kterého jsme se nemuseli stydět. V kontextu tehdejší doby znamená takové konstatování víc než se na první pohled může zdát.
Společně s přáteli naší země v cizině, která je má také díky Václavu Havlovi, proto můžeme zvolat: Happy Birthday, Mr. President! A Děkujeme.
Neméně důležité ovšem je, jak se Havlovo veřejné působení zapsalo do myslí obyčejných lidí. Za sebe mohu říci, že navzdory nejedné výhradě také převažují příznivé pocity. Ano, proč to nepřiznat, nad řadou kroků a výroků bývalého prezidenta visí otazníky. Záhy po převratu mě vyděsilo jeho rozjímání o tom, že s Varšavským paktem by měla být zrušena i Severoatlantická smlouva. Obtížně pochopitelný byl smysl pozvání vůdce teroristické Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata k návštěvě Prahy. A jako přinejmenším sporné mohu označit Havlovo přílišné spolehnutí se v prvních letech polistopadového vládnutí na nomenklaturní kádry totalitního režimu v čele s Mariánem Čalfou.
Navzdory všem těmto výtkám si v mých očích bývalý prezident zachoval vysoký morální kredit, založený především na osobní statečnosti a odvaze s jakou čelil totalitní diktatuře. Jistěže s ní mohl co by umělec kolaborovat a jako mnozí jiní si vytvořit prostor pro relativně pohodlný život. On však zvolil, tak jako tehdy málokdo, úděl vězně svědomí. Také proto mu bylo souzeno stát se tím, jak to výstižně definoval Milan Kňažko, kdo pro svět velice důstojně a významně zosobnil nejprve Československo a pak Českou republiku. Byl po dlouhých letech prvním prezidentem, za kterého jsme se nemuseli stydět. V kontextu tehdejší doby znamená takové konstatování víc než se na první pohled může zdát.
Společně s přáteli naší země v cizině, která je má také díky Václavu Havlovi, proto můžeme zvolat: Happy Birthday, Mr. President! A Děkujeme.
