A je dvojnásobná škoda, že vše nasvědčuje tomu, že neúspěšná kandidatura Jana Švejnara zůstane v české politice jen izolovanou epizodou.
Americký profesor ekonomie byl kandidátem „bratrstva pravdy a lásky“, jinak řečeno vlivné neformální skupiny, která se zformovala kolem bývalého prezidenta Václava Havla. Je jedno, co si o jejích názorech a ideálech myslíme, ale každopádně je to politický proud, který má v české politice místo.
Švejnar ukázal, že je tento potenciál možné proměnit v konkrétní politickou mašinerii, která má své sídlo, zaměstnance i program. Bohužel to vše po neúspěšné prezidentské volbě zmizelo stejně rychle, jak se objevilo.
Švejnarův razantní vstup na politickou scénu byl příslibem toho, že by se „pravda a láska“ konečně zformovaly v regulérní politickou stranu. Později jsme slyšeli, že se Jan Švejnar raději rozhodl založit politický „think tank“, tedy instituci, která by daným politickým názorům poskytovala aspoň odborné zázemí. Ale ani na to nedošlo.
Pravda a láska zůstávají neformálním uskupením lidí, jejichž skutečný vliv a význam můžeme jen tušit. Projevuje se v politice i v byznysu, ale nemá žádnou institucionalizovanou podobu. Ke vlastní škodě zůstává stále oním pejorativním „bratrstvem“.
Typickým příkladem je kandidatura Michaela Kocába na senátora. „Radil jsem se s rodiči i s Vaškem,“ vysvětlil v médiích známý hudebník důvod, proč se rozhodl ucházet se o hlasy voličů. Je přitom zřejmé, že hlavní roli v jeho rozhodnutí vrátit se do politiky hrál právě bývalý prezident Havel.
Svého přítele však „navlékl“ do dresu zelených, tedy strany, která se sama potýká s velkými vnitřními problémy. Je to jen náhražka a z nouze ctnost. Když chce Václav Havel ovlivňovat politiku, bylo by férovější, kdyby založil nebo aspoň inicioval vznik nové politické strany.
Je smutné číst novinovou reportáž o tom, jak je jedna z nejvýznamnějších osobností postkomunistické transformace vyslána zelenými na pivní potlachy s voliči. Nesedí to Kocábovi ani těm, kteří na takové akce přijdou (podle článku v sobotních Lidových novinách to byli tři lidé).
Když říká, že ho nezajímají problémy prvního pražského obvodu, ale že jeho ambicí je „vymést Lenina z moskevského mauzolea“, působí to hloupě. Stejně jako všechna ostatní Kocábova „zelená mimikry“. Jak rozumět tomu, že ho „obtěžují“ dotazy lidí na zdravotnictví v Praze 1 („To přece nemůžu vědět a jako senátor to neovlivním!“), zatímco v jiném rozhovoru tvrdí, že jeden z jeho hlavních cílů je v centru města podpořit budování cyklostezek? To snad jako senátor ovlivní?
Se zelenými Kocába pojí jen Havlova podpora a sympatický pragmatik Bursík. Nic jiného společného nemají. Tady nemluvíme o lásce k přírodě a třídění odpadků, nýbrž o konkrétních politických cílech a programu. Když senátorský kandidát dostane v internetovém rozhovoru se čtenáři Lidových novin od člena zelených otázku „Jak jste se kdy podílel na naší práci a co jste kdy pro Stranu zelených udělal?“, irituje ho to natolik, že odpoví velkými písmeny: „NO COMMENT!“
Doba „pravdoláskařů“ se vrací
Aby bylo jasno, nemám pochyb o tom, že Michael Kocáb je dobrý kandidát. Je to člověk z typicky senátorského materiálu. Má zásluhy (pomohl od nás odsunout ruskou armádu), přirozenou autoritu a je prokazatelně úspěšný mimo politiku. Má také morální integritu. Sice se zapletl do nepěkné kauzy kolem jednoho investičního fondu, ale sám nic nezákonného neudělal a peníze, které vydělal, věnoval všechny na bohulibé účely.
Kocába bych rád v Senátu viděl, byť jeho názory a pohled na svět z velké části nesdílím. Ale řekl bych, že právě pro takové lidi byla druhá parlamentní komora vymyšlena. Bohužel se do ní Kocáb asi nedostane. Podle týden starého průzkumu STEM vedou v sympatiích voličů v tomto okrsku výrazně kandidáti ODS a ČSSD. Pokud to tak zůstane, bude druhé kolo referendem o společenské náladě a o vysoké politice. Nikoliv výběrem nejlepšího kandidáta.
Měl by to být dostatečný důvod, aby „pravdoláskaři“ založili konečně nějakou stranu. Dala by lidem jako Kocáb oporu a zázemí. Jejich motivace a názory by učinila přesvědčivější a srozumitelnější. Havlova podpora Kocábovi je dobrá, ale pro většinu voličů příliš éterická a neuchopitelná. Kdyby měla podobu instituce s jasným programem, bylo by to něco jiného.
Mimochodem, líbí se mi, jak se Michael Kocáb k nálepce „pravdoláskař“ hlásí. A skoro mě mrazí, když říká, že například v Kremlu teď zrovna nějaký „pravdoláskař“ chybí. Má totiž pravdu. Zvlášť v téhle době, kdy náhle a překvapivě končí éra cynického blahobytu a vstupujeme do období nejistoty, orámované novou možnou studenou válkou či západní finanční krizí. Je to doba, kdy se znovu jasněji rýsuje dobro a zlo. A kdy „pravdoláskaře“ najednou potřebujeme i my, kterým za jiných okolností připadají poněkud legrační.
