To je bohužel asi tak všechno, co jsou k tomu ochotni všichni zainteresovaní a odpovědní říci. Nepochybné je přitom to, že doklady o Tošovského spolupráci s komunistickou tajnou policií existovaly už v době, kdy byl vybrán do čela státní banky. Pan Tošovský měl čisté lustrační osvědčení a nepochybně i prověrku. Formálně bylo vše v pořádku.
Za to, že se ani Václav Havel, ani například tehdejší ministr vnitra Jan Ruml nepídili po vztahu Josefa Tošovského ke komunistické moci, dnes exprezident i jeho přítel expolitik sklízejí zaslouženě obrovskou ostudu. A s nimi v očích části veřejnosti i tábor „pravdy a lásky“.
Je úplně jedno, jestli pánové nekonali z lenosti, či z obav, co by nakonec mohli zjistit. Zpochybnili však v očích nemalé části populace legitimitu nového režimu, o politické reprezentaci raději nemluvě. Tváří v tvář stále se vracejícím nepříjemnostem minulosti, za kterou nelze udělat tlustou čáru, si musíme položit otázku: Na jaké myšlence či - chcete-li - ideologii stojí dnešní režim?
Možná je to heslo urvi, co můžeš. Alespoň soudě podle komentáře předsedy ČSSD Paroubka k případu Tošovský: „Když někdo zpracuje ekonomickou informaci nebo zprávu pro někoho. Jestli je to Státní bezpečnost nebo jiná instituce, v tom nevidím zas tak velký rozdíl.“ Vůdce opozice oceňuje především to, že pan Tošovský nikoho neudal - „nikomu neublížil“.
Komu z občanů to nápadně připomíná obhajobu Adolfa Eichmanna, nechť tuto myšlenku rychle zavrhne. Pan Paroubek by všem jistě rád a dlouze vysvětlil, jak to vlastně myslel.
Václav Havel jako politický patron Josefa Tošovského nám dluží obšírné vysvětlení. Rádi se necháme poučit, v kterém okamžiku je odbornost důležitější než kompromitování se Státní bezpečností, zvlášť v nejvyšších patrech moci. Od morální autority to bude výjimečně pikantní.
Za to, že se ani Václav Havel, ani například tehdejší ministr vnitra Jan Ruml nepídili po vztahu Josefa Tošovského ke komunistické moci, dnes exprezident i jeho přítel expolitik sklízejí zaslouženě obrovskou ostudu. A s nimi v očích části veřejnosti i tábor „pravdy a lásky“.
Je úplně jedno, jestli pánové nekonali z lenosti, či z obav, co by nakonec mohli zjistit. Zpochybnili však v očích nemalé části populace legitimitu nového režimu, o politické reprezentaci raději nemluvě. Tváří v tvář stále se vracejícím nepříjemnostem minulosti, za kterou nelze udělat tlustou čáru, si musíme položit otázku: Na jaké myšlence či - chcete-li - ideologii stojí dnešní režim?
Možná je to heslo urvi, co můžeš. Alespoň soudě podle komentáře předsedy ČSSD Paroubka k případu Tošovský: „Když někdo zpracuje ekonomickou informaci nebo zprávu pro někoho. Jestli je to Státní bezpečnost nebo jiná instituce, v tom nevidím zas tak velký rozdíl.“ Vůdce opozice oceňuje především to, že pan Tošovský nikoho neudal - „nikomu neublížil“.
Komu z občanů to nápadně připomíná obhajobu Adolfa Eichmanna, nechť tuto myšlenku rychle zavrhne. Pan Paroubek by všem jistě rád a dlouze vysvětlil, jak to vlastně myslel.
Václav Havel jako politický patron Josefa Tošovského nám dluží obšírné vysvětlení. Rádi se necháme poučit, v kterém okamžiku je odbornost důležitější než kompromitování se Státní bezpečností, zvlášť v nejvyšších patrech moci. Od morální autority to bude výjimečně pikantní.
