>Režisérovi by těžko přišlo na mysl takto volně zacházet třeba s nějakým slavným Španělem, stejně jako by nenapadlo českého režiséra nechat ve svém filmu dožít v Čechách Marilyn Monroe. Von Trier prostě zachází s Českem jako se zemí, která neexistuje ve stejném světě jako on. Nejsme na mapě.
Hollywoodský film o Miladě Horákové by nás na mapu dostal. Film dnes do značné míry určuje, jaké příběhy si lidi o sobě, o svých národech a dějinách vyprávějí. O tom, které moderní mýty překročí hranice, tak rozhoduje převážně Hollywood. Díky tomu například dnes kdekdo ví o praktikách CIA víc než o činnosti tajné služby své země. A naopak příběhy mnoha zemí do globální ikonografie vůbec nepronikají.
Dvojnásob to platí pro povědomí o dějinách komunistické části světa. Za železnou oponou ležela terra incognita. Lidé tam nesměli svobodně cestovat, nepřicházely odtamtud svobodné informace a k tomu se připojovaly i určité ideologické dispozice. Komunistické puče ve východní Evropě byly, viděny hollywoodskou optikou, drobné epizody z období mccarthismu.
Osudy lidí, kteří se utkávali s komunismem, buď nikdo neznal, nebo o ně nebyl zájem a za „pozdního totáče“ režimy dosáhly toho, že příběhy jako by vymizely („Dejte mi vědět, až ten člověk umře,“ popsal Václav Havel v eseji Příběh a totalita reakci západního novináře na snahu přesvědčit ho, aby napsal o jistém pronásledovaném disidentovi).
Vinou všech těchto okolností v globální populární kultuře nezaujímají zločiny komunistických režimů místo, jež by jim právem náleželo – hned vedle apartheidu a Pinocheta. Světový film o Miladě Horákové by to změnil, a kvůli tomu by stálo za to přetrpět i jistou míru sladkobolné melodramatizace. Třeba bychom si pak Milady Horákové začali víc sami vážit, když by ji hrála Meryl Streepová.
Hollywoodský film o Miladě Horákové by nás na mapu dostal. Film dnes do značné míry určuje, jaké příběhy si lidi o sobě, o svých národech a dějinách vyprávějí. O tom, které moderní mýty překročí hranice, tak rozhoduje převážně Hollywood. Díky tomu například dnes kdekdo ví o praktikách CIA víc než o činnosti tajné služby své země. A naopak příběhy mnoha zemí do globální ikonografie vůbec nepronikají.
Dvojnásob to platí pro povědomí o dějinách komunistické části světa. Za železnou oponou ležela terra incognita. Lidé tam nesměli svobodně cestovat, nepřicházely odtamtud svobodné informace a k tomu se připojovaly i určité ideologické dispozice. Komunistické puče ve východní Evropě byly, viděny hollywoodskou optikou, drobné epizody z období mccarthismu.
Osudy lidí, kteří se utkávali s komunismem, buď nikdo neznal, nebo o ně nebyl zájem a za „pozdního totáče“ režimy dosáhly toho, že příběhy jako by vymizely („Dejte mi vědět, až ten člověk umře,“ popsal Václav Havel v eseji Příběh a totalita reakci západního novináře na snahu přesvědčit ho, aby napsal o jistém pronásledovaném disidentovi).
Vinou všech těchto okolností v globální populární kultuře nezaujímají zločiny komunistických režimů místo, jež by jim právem náleželo – hned vedle apartheidu a Pinocheta. Světový film o Miladě Horákové by to změnil, a kvůli tomu by stálo za to přetrpět i jistou míru sladkobolné melodramatizace. Třeba bychom si pak Milady Horákové začali víc sami vážit, když by ji hrála Meryl Streepová.
