Myšlenka byla správná, byť to není systémové řešení. Dávala obcím možnost, jak alespoň nějak již vyhrocenou situaci řešit nebo jí předcházet. Soucítím s těmi obcemi, které mají problémy spojené s ubytovnami a jejich méně přizpůsobivými občany. Očividný nárůst počtu ubytoven vedl doslova k útoku na doplatek na bydlení, tento se stal byznysem, který měl i zřetelný dopad na státní rozpočet. Tento byznys nastal po tzv. sociální reformě I., kterou nelze popsat jako povedenou. Jako starosta si nemohu ani odpustit poznámku, že dokud obce byly tím, kdo o doplatku rozhodoval, a tím, kdo jej vyplácel (tzv. sociální reformou I. byla tato pravomoc převedena k 1. lednu 2012 na úřady práce), nedocházelo k masivnímu vzniku ubytoven ani k byznysu s doplatkem.
Přestože zákon nestanovuje obcím kritéria, jak žádosti o vydání souhlasu posoudit, nebyl problém najít rozumný klíč k jejich vyhodnocení, a přitom plnit jeden ze základních úkolů obce, jímž je péče o potřeby občanů – za současné ochrany veřejného zájmu.
Jako hodnotící kritéria stanovilo naše město informace o plnění dodržování veřejného pořádku a občanského soužití žadatelem, o úhradě pohledávek vůči městu a důležité bylo i to, zda žadatel (ne)poškodil majetek města. Na podkladě získaných informací pak městská rada zhodnotila, zda souhlas bude vydán. Byl to také signál pro ty, kteří se stěhují z ubytovny na ubytovnu - pokud porušovali pravidla norem chování v jiné obci, v našem městě nemají šanci souhlas získat.
Pro účely vydání stanoviska žadatel zprostil dotčené úřady mlčenlivosti k získání údajů potřebných k zodpovědnému vyhodnocení (např. z evidence přestupků, evidence pohledávek žadatele). Tento hodnotící systém byl zcela funkční, dokud se právním výkladem Ministerstva vnitra ČR nezjistilo, že souhlas obcí nemá vlastně žádnou hodnotu a jeho vydání či nevydání je vlastně nezávazné a tedy zbytečné.
A tak snaha o řešení popsaného problému vyzněla na prázdno ke škodě občanů a celé země. A jaké bude další řešení? Snad ne další sociální reforma II.!