Ten pocit ožívá, když se dotkne nějakého společného jmenovatele, navíc emočně zabarveného. Třeba Gustáva Husáka (1913–1991), slovenského intelektuála a komunisty, vězně za stalinismu, pak reformátora a potom symbolu normalizace.
Zůstává Husák ztělesněním špatnosti, kolaborace se sovětskou okupací a tupé normalizace? Politikem, ke kterému se nemá smysl vracet, natož ho nově nazírat? Nebo může být nahlížen jako výrazná, ač kontroverzní osobnost? To by měla být ve svobodné zemi legitimní otázka. Horší je, když s ní vyrukuje politik jako Robert Fico, který je v Praze pokládán za symbol zla a beranidlo Moskvy ve střední Evropě.
