Očividní kalkul vyšel šéfredaktorovi okrajového časopisu s nákladem kolem pěti tisíc výtisků perfektně. Protest malé, ale velice hlasité menšiny norských muslimů se přenesl na západní břeh Jordánu a do pásma Gazy, kde rozzuření aktivisté pálí norské vlajky. Zástupci norské vlády na palestinském území museli být evakuováni, zatímco se šéfredaktor Magazinetu Vebjörn K. Selbekk kvůli vyhrožování zabitím může stylizovat do role statečného ochránce svobodného slova.
Naštěstí se zdá, že velká většina norských muslimů pochopila, o co panu šéfredaktorovi šlo.
Trefa do choulostivého místa
Přes řadu problémů, často souvisejících se odlišným pohledem na postavení žen ve společnosti, muslimská menšina čítající více než sto tisíc osob se dosud neměla důvod obávat, že majoritní společnost nerespektuje jejich náboženství.
V Oslu a všech větších městech země jsou mešity - ta v hlavním městě je dokonce oficiálně prezentována jako architektonický skvost -, politici na všech úrovních se často radí s islámskými vůdci, a řada podniků přijala opatření, aby se jejich muslimští zaměstnanci v práci mohli modlit.
Nicméně je jasné, že se časopis Magazinet svou provokací trefí do velmi choulostivého místa norské společnosti.
Hlavní důvod, proč malé Norsko mohlo sehrát klíčovou roli v (teď ztroskotaném) mírovém procesu na Blízkém východě, je velká důvěra, které země požívala na obou stranách konfliktu. Přes dávné a velice silné sympatie norských sociálních demokratů k izraelské Mapai - straně Davida Ben-Guriona, Goldy Meirové a Jicchaka Rabina - věřila umírněná elita v arabském světě, že Norům jde o spravedlnost i pro Palestince.
Proto se teď mnoho Arabů ptá, z jejich hlediska ne úplně nelogicky, jak může „Norsko“ dovolit, aby islám byl tak bezostyšně hanoben.
Premiér Jens Stoltenberg, přesvědčený multikulturalista, okamžitě zareagoval. Norské ambasády na Blízkém východě dostaly pokyn hluboce litovat skutečnosti, že časopis Magazinet publikoval hanebné karikatury proroka Muhammada. To ale vyvolalo silnou reakci na domácí politické scéně: „Jak je to možné, že naše ambasády v arabském světě nevysvětlí, že pro Norsko je svoboda slova na prvním místě,“ zuřila Siv Jensenová, předsedkyně pravicové Strany pokroku.
A měla úspěch. Včera Stoltenberg veřejně prohlásil, že považuje počin Magazinetu za zbytečně urážlivý a že je mu líto, pokud se to dotklo náboženského cítění norských muslimů. Dodal ale jasně, že nemůže litovat samotného publikování karikatur: „Nemohu litovat toho, co píší norské noviny, protože v naší zemi máme svobodu slova.“ Totéž včera opakovali norští vyslanci v Jeruzalémě, kteří se ve snaze zabránit násilnostem a bojkotu norského zboží sešli s místním muftím, největším znalcem islámského práva.
S jistou dávkou optimismu se dá předpokládat, že současné protiskandinávské protesty na palestinských územích časem vyšumí. V Norsku samém se ale zdá, že debata právě začala: do jaké míry musí norští muslimové tolerovat, že si někdo dělá -třeba i nechutným způsobem - legraci z jejich náboženství, stejně tak jak to musejí tolerovat příslušníci všech jiných náboženství?
Jádro tohoto dilematu je mnoha Norům důvěrně známé. V minulém století mnozí spisovatelé a publicisté vedli tuhý a často marný boj proti přísným normám Protestantské církve. Vlivná Křesťansko-demokratická strana vznikla jako protestní hnutí poté, co Národní divadlo v Oslu v roce 1933 uvedlo hru, v níž Bůh byl ztvárněn jako černoch, který na scéně kouřil doutník.
Včera vlivný člen norské muslimské menšiny předvedl skoro stejnou reakci jako norští křesťané před více než sedmdesáti léty. Právník Abid Q. Raja vyzývá norský parlament, aby přijal zvláštní zákon, který má ochraňovat náboženské menšiny proti urážkám a cíleným útokům toho typu, kterých se nedávno dopustil Magazinet. Pokud se to nestane, domnívá se muslimský právník, že se rozpory mezi menšinami i norskou majoritou vyostří.
Norsko už ale zákon proti rouhání dávno má. Hanobení lidí kvůli jejich náboženství je stejně trestné jako hanobení kvůli etnickému původu, národnosti nebo sexuální orientaci. Jak to komentoval jeden profesor právnické fakulty v Oslo: „Naše zákony chrání jednotlivce proti urážkám jeho náboženského cítění. Bůh je ale tak velký, že se musí chránit sám.“
Jen čas ukáže, zda norská muslimská menšina se ztotožní s takovým velkorysým pojetím rouhání. A také zda se budou vyskytovat další šéfredaktorové, lační po laciné publicitě.
