Abych to vysvětlil. Před senátním hlasováním označovali radikální zastánci úmluvy, zejména z řad progresivistických novinářů a dalších bojovníků za „lepší svět“, kohokoliv, kdo měl o textu úmluvy pochyby, za podporovatele domácího násilí.
Naopak její radikální odpůrci zdůrazňovali, často nepříliš vybíravě, údajné nebezpečí rozpadu tradiční rodiny a s ní celé společnosti. Oba tyto extrémy by bylo možné pominout, kdyby byla nějaká rozumná diskuse proběhla mezi zastánci stanovisek umírněnějších – jenže to, zdá se mi alespoň, se nestalo.
