Velvyslanectví Lotyšské republiky v Praze sleduje události v Česku, většinu informací se vstřebáváme z tisku. Se zájmem sledujeme události z oblasti vnitřní politiky, ekonomiky, kultury a zahraničí i analýzy, které se objevují v novinách Lidové Noviny.
Bohužel musíme podotknout, že v čísle Lidových Novin ze 24. ledna byl publikován článek „Hledáte práci? Znalost lotyštiny podmínkou“, jehož autorkou je Petra Procházková. V článku se objevilo několik zásadních nepřesností v interpretaci mezinárodně uznávaných faktů i v hodnocení současné situace v Lotyšsku.
Když vezmeme v potaz historické podobnosti a následky v Lotyšsku a Česku, které na obou zemích zanechal několik desetiletí trvající sovětský totalitní režim, vnímáme s politováním, že paní Procházková píše termín „okupace“ ve vztahu k Lotyšsku nadále v závorkách. Ráda bych autorce připomněla, že Lotyšsko bylo okupováno v roce 1940 Sovětským svazem po uzavření zločinné dohody mezi Stalinem a Hitlerem, po podepsáním tzv. paktu Molotov-Ribbentrop 23. srpna 1939. Existenci tohoto protokolu SSSR utajovala až do roku 1989. Naproti tomu mezinárodní společnost vždy odsuzovala okupaci nezávislých Pobaltských republik (viz. například rezoluce jednání schůze Evropského Parlamentu z 29. září 1960 nebo rezoluce Evropského Parlamentu ze 13. ledna 1983) a uznávala pokračování jejich státnosti.
Existenci nezávislé Lotyšské republiky de jure uznávalo během celé doby sovětské okupace více než 50 států světa. SSSR zničila lotyšskou státnost de facto, represe zasáhly politické elity, došlo k deportacím desetitisíců obyvatel Lotyšska na Sibiř, prakticky byla zničena – ať už fyzicky nebo mentálně postižena – velká část lotyšských obyvatel (bližší informace jsou k dispozici na internetových stránkách muzea okupace http://www.omf.lv/eng/about_us/welcome.html).
Jedním z elementů kontinuity Lotyšského státu je občanství. Když se podíváme na kontinuitu Lotyšska jako subjektu mezinárodního práva, po znovunabytí nezávislosti bylo složení obyvatel Lotyšska obnoveno tak, jako „Zákonem o občanství“ z roku 1919, který byl uplatňován až do 17. června 1940. Tak Lotyšsko neudělovalo občanství znovu osobám, které už ho jednou měly před okupací Lotyšska, ale obnovil práva těchto osob de facto. Těm osobám a jejich dědicům, kteří nikdy nebyli občané Lotyšska a do Lotyšska se přistěhovali během okupace, byla dáno právo získat lotyšské občanství podle naturalizačního řádu.
Neobčané mají právo se kdykoliv naturalizovat, získat lotyšské občanství a požívat práv lotyšského občana.
Avšak jedná se o svobodnou vůli každého - zda toto právo využije nebo zda ne. Je třeba připomenout, že neobčané mají nárok na stejné sociálních výhody, jako lotyšští občané. Proto jediný rozdíl mezi občany a neobčany je v právu volit a právu pracovat ve státní správě nebo zastávat funkce, které jsou spojené s obranou státu. V této souvislosti se lotyšské právní normy neodlišují od norem jiných států. Bylo by těžké si představit, že by člověk bez českého občanství pracoval jako soudce, vyšetřovatel, že by sloužil v ozbrojených sborech nebo by se zabýval jinou činností, která je přímo spojena se zájmy státní bezpečnosti.
Lotyšsko dosáhlo tak významného postupu v naturalizačním procesu, že snížilo počet neobčanů ze 29% (730 000) v roce 1995 až na 16% (360 769) na konci roku 2008. Statistické údaje uvádějí, že 82% obyvatel Lotyšska jsou občané. V tomto počtu je tedy zahrnuto 27.8% obyvatel, kteří jsou etničtí Rusové a více než polovina z nich (58.2%) jsou lotyšskými občany.
Lotyšský jazyk je jediný oficiální státníí jazyk a Lotyšsko je jediný stát na světě, kde se lotyština může rozvíjet a plnit své funkce. Když si uvědomíme politické a demografické procesy v regionu, Lotyšsko je jednou z těch zemí, kde je pro zachování jazyka zcela zásadní soustavné zavádění principů jazykové politiky (v roce 1989 v důsledku uplatňované migrační politiky SSSR byl podíl Lotyšů v rámci složení obyvatelstva snížen na pouhých 52% oproti 77% v roce 1935). Zákon o státním jazyce plně odpovídá mezinárodním standardům lidských práv, která potvrdili i experti ER, OBSE a EU. Navíc Zákon o státním jazyce zajišťuje zachování, ochranu, a rozvoj lotyšského jazyka a zároveň má zajišťovat integraci národnostních menšin do lotyšské společnosti s přihlédnutím k právu menšin používat svůj rodný nebo jiný jazyk. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Lotyšsko zajišťuje střední vzdělání hrazené státem v osmi jazycích národnostních menšin, což rozhodně není běžná praxe v ostatních státech Evropy. Navíc Lotyšsko vyslovuje pouze požadavek znalosti úředního jazyka, ale samo ze svého státního rozpočtu zajišťuje jeho výuku.
Údaje z průzkumu státní agentury pro výuku lotyštiny z roku 2008 vypovídají o tom, že v porovnání s lety 2004-2007 se mezi obyvateli národnostních menšin zlepšila znalost úřední řeči (dobrou znalost lotyštiny má 57% obyvatel z řad menšin – v roce 1996 to bylo 36%) a lotyšsky hovoří také 73% mladých lidí ve věku mezi 15 a 34 lety, kteří jsou jiné národnosti než lotyšské. Dále výzkum vypovídá o tom, že došlo k rozšíření používání lotyštiny ve veřejném životě a k lepšímu se zlepšil i vztah k používání lotyštiny (téměř 100% Lotyšů a kolem 95% Rusů se domnívá, že každý obyvatel Lotyšska by měl plynule hovořit lotyšsky). V téže době vidíme, že užívání úředního jazyka se stabilizuje i ve formálním prostředí, tam, kde jeho používání přikazuje zákon, avšak v situacích, kdy je výběr jazyka na samotných mluvčích, dostává přednost rodný jazyk. Tím se také lotyština opět ocitá v prostředí silné konkurence a dostává se do situace, kdy je nutné provést zásahy, které by měly vliv jak na upevnění jejího postavení ve společnosti, tak na její osvojování. Ráda bych upozornila na to, že autorka článku se odkazuje na návrhy zákonodárných usnesení (novely Zákoníku práce), o nichž dodnes nebylo rozhodnuto, a které ještě neprošly procesem schvalování ve vládě, proto je příliš brzy dělat závěry o jejich obsahu a vlivu na požadavky v užívání úřední řeči. V této souvislosti připomínám, že současné normy Zákona o státním jazyce nebyly novelizovány od jeho přijetí v roce 1999, kdy jeho vytvoření probíhalo v úzké spolupráci s mnoha experty několika mezinárodních organizací. Také administrativní postihy, které jsou udělovány za překročení norem (průměrně od 50 do 100 dolarů) jsou srovnatelné a přiměřené, když si uvědomíme, že jsou určeny především institucím, organizacím a jejich úředníkům, a ne jednotlivcům, a dále to, že spolu s rozvojem lotyšské ekonomiky a s ní spojenou inflací, průměrný plat ve státě vzrostl během posledních let na asi 500 latů, nebo 915 dolarů.
V Lotyšsku se v průběhu dějin vytvářela multikulturní společnost, proto integrace různých etnických skupin – včetně těch, které během sovětského režimu nejvíce utrpěly rusifikací - a posilování jejich etnické identity je základní předpoklad pro stabilitu a prosperitu státu.
