Je omluva jen prázdné gesto?

Jel jsem  tramvají; někdo  zřejmě vběhnul na koleje, tramvaj prudce zabrzdila a já jsem nechtěně šlápl jinému cestujícímu na nohu. Omluvil jsem se mu. Teď vím, že jsem to neměl dělat, protože to bylo „chybné a prázdné gesto“, které nic neřešilo.  Nemělo by se to dělat.
Já jsem ale udělal stejně „prázdné a chybné gesto“, jak to nazývá náš pan prezident, již daleko dříve téměř před čtyřiceti lety. Tehdy jsem se za okolností, které nejsou v této souvislosti podstatné, setkal v Kanadě na univerzitě s kolegou - krajanem, vlastně spolurodákem (on pocházel z Teplic a já z nedalekých Chabařovic v dnešním Ústeckém kraji). Byl  asi tak o 10-15 roků starší než já; jeho otec byl Němec, horník, aktivní člen sociální demokracie a již proto antifašista (pan hejtman Bendl to asi nepochopí).
Když v roce 1938 byly na jaře vyhlášena mobilizace, narukoval  můj kolega do armády a spolu s dalšími zmobilizovanými (a tím pádem podezřelými) Němci byla jeho jednotka umístěna co nejdále na východě, konkretně v Ružomberku. Když Hitler obsadil pohraničí, nemohl se můj kolega do Teplic vrátit;  otce mu zatkli a jeho určitě čekal stejný osud. A tak se nějak protloukal v okleštěné pomnichovské republice a když se octl Hitler i Praze, emigroval do Polska. 
V Polsku se pokoušel o přijetí do československého vojenského korpusu, který organizoval pozdější generál Ludvík Svoboda, ale byl odmítnut. Pro Němce, byť antifašistu, byla tato jednotka uzavřena. A tak můj milý kolega po složitých událostech ocitl jako emigrant až v Kanadě. Tam se okamžitě hlásil dobrovolně do armády a byl s radostí přijat. Vyloďoval se v Normandii desátý den  invaze, s kanadskou armádou prošel celé její tažení podél mořského pobřeží a skončil někde v Holandsku. Byl několikrát raněn, ale přežil.
Po ukončení bojů  jel do Teplic zjišťovat, co je s rodinou. Stalo se to nejhorší: otec zahynul v koncentráku a matka takový osud prostě nepřežila. Můj kolega mi velmi taktně naznačil, že nikdo v Československu neprojevil o jeho osobu a služby žádný zájem (spíše měl pocit, že překáží)  a tak odejel do Kanady. Tam  jako vážený občan s válečnými zásluhami  si vytvořil novou existenci a domov.
A tehdy jsem udělal ono „chybné a prázdné gesto“ a omluvil jsem se mu a to nejen  za sebe. Vypověděl jsem mu své osudy malého kluka, který musil s rodiči bez ničeho během pár hodin okamžitě utéct ze Sudet, aby i mého otce nestihl podobný osud. A pak jsme něco popili, prokleli válku a stali z nás ne přátelé (na to jsme se znali příliš krátce) ale vzájemně si sympatičtí kolegové. 
A tak nevím, je taková omluva projevem slušného chování a určité etiky, nebo jen „chybné a prázdné gesto“?