Panu Františku Vrubelovi (LN 1.2.2006) se v Dopisech („Odmítáním víry se hlásíme ke komunismu“) nelíbí slova, „že jsme nejateističtější zemí Evropy“, a domnívá se, že se jimi „hrdě hlásíme ke komunismu, protože před jeho nástupem jsme nejateističtější nebyli“.
Připomínám panu Vrubelovi, že dle počtu bezvěrců v oficiálních statistikách zaujímala První republika dle mezinárodních statistik dlouho před komunismem jedno z předních míst světa – s mnoha statisíci bezvěrci. Z ateismu ale nikterak logicky nevyplývá jakákoli příchylnost ke komunismu. Ateistické a zároveň nekomunistické, někdy přímo antikomunistické myslitele (George Edward Moore, Bertrand Russell, John Rogers Searle a nespočet dalších) navíc najdeme přímo v hlavním proudu dějin filosofie a sama prvorepubliková Volná myšlenka ve svých vlastních materiálech výslovně vyzývala své členy a stoupence, aby komunisty nevolili. Na tyto postoje pak doplatila zákazem - hůře než hlavní církve.
Nechť se p. Vrubel podívá do zbožných zemí, které ateisty z politiky a někdy i z tohoto světa odstraňují – do katolické Latinské Ameriky, na Filipíny a do muslimského světa. Tyto země namnoze figurují na nejspodnějších příčkách Indexu vnímání korupce Transparency International a počet vražd na 100 000 obyvatel za rok v některých z těchto zemí, například v Kolumbii a Pákistánu, dosahuje dle ročenek Interpolu až 30-40 násobku počtu „ateistické“ České republiky.
Průměrná kriminalita zemí neteistických zemí Východní Asie – nejen komunistické Číny, ale i Japonska, Korejské republiky, Singapuru, Tchaj-wanu a Hongkongu je naopak nižší než průměrná kriminalita zemí monoteistických. V tradičním myšlení těchto zemí (konfuciánstvní, buddhismus a taoismus a další směry) přitom zaujímala otázka po Bohu okrajové místo. Nacházet celkové příčiny tamní nižší kriminality je obtížné, ale tyto země mají vůči našemu židovsko-křesťansko-islámskému „Západu“ jistou komparativní výhodu: Tisícileté tradice autonomních etických systémů, nezávislých na světonázoru, a tamní relativně větší náboženská svoboda po dlouhá staletí člověka uschopňovaly, aby si uchoval morální odpovědnost a mravní páteř i tehdy, ztratí-li či změní-li víru nebo světonázor. Historické statistiky postupného snižování kriminality v Singapuru během jeho postupné sekularizace jsou výmluvné.
Fakt, že člověk vyrostl z nějakých „kořenů“ nezaručuje jejich správnost. Dostojevského problém, ze bez Boha bude všechno dovoleno, je problémem světa pravoslavného, katolického a muslimského, méně světa protestantského a ve světě jiných světonázorových systémů lidé tento problém leckdy ani nepochopí. I člověk zbožný by však měl mít zájem na jisté nezávislosti mravních schopností na světonázoru, pokud mu opravdu jde o mravnost a ne o posilování své moci nad ostatními.
