Ještě k dixielandu

Těm, které jsem pobouřil a rozhořčil svým názorem na hudební žánr zvaný dixieland, bych se rád omluvil za to, že má slova padla bez souvislosti a bližšího vysvětlení. Když už jsem byl tak drsný, slušelo se dodat proč. Od konce sedmdesátých let jsme s kolegy z Originálního pražského synkopického orchestru (OPSO) měli to štěstí zúčastňovat se mnoha evropských festivalů zaměřených na starý jazz. Na jednu stranu to bylo úžasné, protože se nám ještě poštěstilo slyšet staré neworleánské veterány a tihle staříci, z nichž už je dnes málokdo na světě, věděli zatraceně dobře, jak se tahle hudba – kterou bezmezně miluji – má hrát; na druhou stranu jsme tam potkali desítky podprůměrných nebo úplně pokleslých dixielandových kapel, na jejichž otřesných výkonech bylo patrné, že staré nahrávky Kinga Olivera, Kepparda nebo Armstronga v životě neslyšely a jen trapně napodobují jakýsi revival revivalu. A hořko mi bylo, když i takové kapely měly úspěch, zvlášť když pokud možno hodně nahlas a obhrouble spustily právě onu písničku When The Saints Go Marching In. Tihle „muzikanti“ byli vulgární, já ne!
„Když svatí pochodují“ je velice starý a vlastně hezký neworleanský pochod, který na počátku 20.století hrávaly v tom jižanském městě zaslíbeném pouliční dechovky. Co z něj ale udělaly dixielandové šramly za doprovodu baskytary(!), banja a moderní bicí soupravy na německých beerfestech, z toho mi dodnes naskakuje husí kůže. Takový „dixieland“ jsem měl na mysli. Primitivní interpretace tohoto druhu zastírá pravdu o rafinové struktuře a harmonickém bohatství původního polyfonního jazzu z New Orleansu a vytváří mu u laického posluchače pověst hudební banálity, ke které nemá smysl se vracet, neřku-li ji obdivovat.